Kluk, co si stál za svým. Skvělý hráč i kamarád. Sbohem, Pepo!
Psala se první polovina ledna, když mi zazvonil telefon. „Tak rozhodnuto, beru Turecko,“ slyšel jsem ve sluchátku hlas Josefa Šurala. Nebyl jsem z toho nadšený, Pepovu budoucnost jsem viděl někde jinde. Ale samozřejmě jsem mu popřál štěstí. „A po sezoně se uvidíme,“ loučil jsem se s ním. Bohužel, už k tomu nedojde. Po šokujícím zjištění o tragické nehodě mi hlavou okamžitě projela celá řada vzpomínek.
K Pepovi jsem totiž měl blízko. Vztah hráč - novinář je vždycky specifický. Tak trochu napjatý, do jisté míry nedůvěřivý. Nebývá pravidlem, že se dostane až do fáze kamarádství. V případě Josefa Šurala ale mohu říct, že to tak bylo. I my jsme si k sobě museli hledat cestu, hlavně začátky nebyly vůbec jednoduché.
Pamatuju si, když jsem jel na podzim roku 2017 na Strahov, abych s Pepou udělal velký rozhovor do novin. On z toho nebyl nadšený. Přesněji, nebyl nadšený z toho, že by ho měl dělat zrovna se mnou. „Píšeš o mně, že jsem simulant,“ vybalil na mě, jakmile jsme se usadili v restauraci.
Hned mi bylo jasné, na co naráží. O několik měsíců dřív jsem totiž po utkání Sparty se Zbrojovkou napsal, že Šural přifilmoval penaltový pád. To se Pepovi samozřejmě nelíbilo. Přesto mi dal šanci, abych mu vysvětlil svůj pohled, on přidal svůj. Pak jsme si podali ruce a pustili se do rozhovoru. Po něm jsme ještě zůstali u kafe a další dlouhé minuty rozebírali všechno možné.
Od té doby jsme k sobě měli blízko. Kdykoli jsme se někde potkali, vždycky jsme prohodili pár slov. „Jak se máš, všechno dobrý?“ vyptával se Pepa s železnou pravidelností. Mimo jiné nás spojovala láska k americkému fotbalu, takže jsme vždycky probrali největší novinky. „Už jsem na správné straně,“ stálo ve zprávě, u které byla Pepova fotka s trikem Dallas Cowboys, mého oblíbeného týmu.
Na druhou stranu to vždycky idylka nebyla. Několikrát jsme si pěkně vjeli do vlasů. Třeba na podzim, kdy jsem sérií několika článků popisoval Pepovu situaci ve Spartě, kdy mu končila smlouva a obě strany se nedokázaly dohodnout na nové.
Do teď mám před očima, jak mi po vydání jednoho takového textu v novinách druhý den brzy ráno zazvonil telefon. „Co to píšeš, to ses zbláznil,“ spustil na mě „Šury“. Byl opravdu naštvaný, podobně jako tehdy před naším rozhovorem. Úplně si dovedu představit, jak mi tenkrát nemohl přijít na jméno. Jak to ale měl ve zvyku, dokázal si vyslechnout cizí názor, můj pohled na věc ho zajímal. A i když s ním nemusel souhlasit, dokázal ho přijmout a situaci tak uzavřít.
Vždycky jsme spolu totiž mluvili na rovinu. Když se nám něco nelíbilo, prostě jsme to řekli. Já měl třeba problém s tím, že si vybral právě angažmá v Turecku. Tím spíš, když měl možnost odejít do New Yorku a nastupovat za tamní klub. Upřímně jsem nerozuměl tomu, proč dostal Alanyaspor přednost. Pepa to viděl jinak.
„Chci hlavně to nejlepší pro ty svoje holky,“ připomínal manželku Denisu a malé dcerky Vanessu Alex a Melisu Denisu. Na svou rodinu byl hodně fixovaný, vždycky pro něj byla na prvním místě. Turecko ho lákalo poznáním něčeho nového, krásným podnebím a samozřejmě i možností výdělku a s tím spojeného finančního zajištění potomků.
Ještě před odletem jsem Pepovi říkal, že se těším, až se po sezoně potkáme. Už k tomu nebudeme mít příležitost. „Šury“ došel na konec své cesty. Příliš brzo a příliš bolestivě. Chybět bude všem. Rodině, spoluhráčům, fotbalovým funkcionářům. A taky kamarádům.
