KOMENTÁŘ JIŘÍHO FEJGLA | Ve třiatřiceti letech, tedy ve stále ještě dostatečně produktivním fotbalovém věku, ukončil kariéru. Pražská Sparta se pak s Bořkem Dočkalem rozloučila zvoláním: Díky, kapitáne! A přihodila k němu hashtag #legenda. Ano, blonďatý záložník je jedním z nejvýraznějších mužů posledního fotbalového desetiletí, opravdu však vycídil svou kariéru do takového lesku, aby se řadil mezi největší postavy sparťanských, či dokonce reprezentačních časů?
Jedna věc je, že slovo legenda je dnes nadužíváno. Pokusme se nicméně najít na položenou otázku odpověď zkoumáním jednotlivých aspektů Dočkalovy éry.
Tím zásadním – a to bezesporu – byla jeho herní kvalita. Středopolař vynikal především ve třech věcech. Brilantně zahrával standardní situace, jejichž exekutorem byl ve všech týmech, kde působil. Také v národním mužstvu je měl na starosti. Jeho pravá noha je tuze šikovná, špičková.
Z kopací techniky vyplývá také další přednost. Dočkal byl mistr asistencí (46 ligových tref také není k zahození), bez brilantního provedení by se mu v této disciplíně tak nedařilo. V české nejvyšší soutěži nastřádal 82 gólových přihrávek, na což potřeboval 275 utkání. V historické tabulce se tímto číslem usadil na druhé pozici, před ním je jen filuta Pavel Horváth.
Umění gólové přihrávky logicky vycházelo rovněž z Dočkalovy herní inteligence. Ta byla jeho další klíčovou zbraní. Projevovala se schopností řídit spoluhráče, korigovat mužstvo, mít na něj ohromný vliv.
Ač začínal jako pravý záložník a na straně nastupoval občas i později, ražením byl klasický střední halv. Tvůrce. Myslitel. Představitel čísla 10, které tak rád nosil na dresu.
Na druhou stranu byl špílmachrem ze staré školy. V době, kdy se fotbal posunul,
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit