Vrbův zástřih i mladé pušky. Doba, kdy Plzni titul téměř všichni přáli
VZPOMÍNKA JONÁŠE BARTOŠE | Šlo o krásné sobotní odpoledne. Letní teploty lákaly spíš na opalovačku k vodě než se potit na zeleném pažitu. Prakticky celá Plzeň ale před deseti lety hleděla jedním směrem do Štruncových sadů. Parta okolo Pavla Horvátha tehdy bavila celou republiku a sympatickému týmu historicky první titul leckdo přál. Což se s přibývajícími úspěchy zejména v Praze rychle měnilo.
Už po obědě se na plzeňském Náměstí Republiky srocovaly davy lidí. Vlajky, dresy, řehtačky. Všichni se těšili, jak Viktorka svalí odpoledne Baník a oslaví první titul. První ve zrovna stoleté historii klubu. Tam, kde na fotbal do té doby chodilo na stařičký stadion s atletickým oválem jen pár tisícovek nadšenců, si takovou slávu ještě před sezonou nedokázal nikdo představit.
Nově stvořený mančaft ale válcoval téměř každého soupeře. Hráči si dělali srandu, kdy už je na prvním místě vystřídá Sparta. Dokonce se přestali holit do doby, než jim vedoucí pozici někdo sebere. Zarostlý plnovous hráčům nakonec vydržel až do konce sezony a stal se z něj tradiční rituál, který mužstvo drželo i v následujících letech. Po výhře nad Baníkem dokonce skončily pod strojkem i vlasy trenéra Vrby.
Když si to odpoledne David Limberský nešťastně tečoval míč do vlastní sítě, diváci znervózněli. Hráči ale nepochybovali. Sebevědomí Vrbova kolektivu bylo už při první titulové jízdě ohromné. Jiráček, Bakoš a následně Horváth dokončili obrat a donutili celé město slavit.
„To památné odpoledne, kdy jsme Baník zlomili, vypili jsme spoustu piva, na Parkáně zlobili,“ zpívají plzeňští fanoušci v oblíbeném chorále. V té době byla Viktorka in, borci jako Limberský, Kolář, Jiráček, Petržela patřili k mimořádným a hladovým fotbalistům, před sebou měli vrchol kariéry a všichni se brzy dostali do reprezentace. Všemu šéfoval Pavel Horváth, jemuž upletl taktiku na míru trenérský mág Pavel Vrba.
Na zápasy Viktorie se krásně dívalo. Množství šancí, góly často padaly na obou stranách. Neokoukaným, veselým a zároveň velmi schopným hráčům se tehdy hodně fandilo, aby parta „odložených“ sesadila z trůnu Spartu. Že se později stal z plzeňského týmu nepřítel číslo jedna téměř všude, kam přijel, je už na jiné povídání…
