Diego = Maradona. V čem je úskalí dokumentu, který uhranul fanoušky
Dva góly Diega Maradony ve čtvrtfinále mistrovství světa 1986 proti Anglii, jeden rukou (ano, TOU boží rukou) a jeden po fantastickém sólu, ukazuje dokumentární film o slavném Argentinci jako nejvýstižnější moment fotbalistova charakteru. V rozmezí čtyř minut ze sebe vydal to nejhorší i nejlepší. Tím autoři snímku, který je právě k vidění v kinech, neříkají nic, co bychom už neznali.
Na tématu dvou osobností v jednom člověku je ovšem postaven celý film. Pokouší se vystihnout, jak se z kloučka Diega stal rabiát Maradona. Už v tomto základním principu tkví největší slabina díla.
Uznejme, není určeno primárně fotbalovým fanouškům, nejlépe obeznámeným se životem jednoho z nejlepších hráčů všech dob. Ambice britského režiséra Asifa Kapadii je oslovit skrze příběhy slavných osobností široké publikum a předestřít mu závažná témata.
Film o Maradonovi dokončuje trilogii, propojenou motivem ničivé síly, jakou sláva působí na osudy mladých géniů. Předchozími částmi byly snímky Senna o brazilském pilotovi formule 1 Ayrtonu Sennovi a Amy o britské zpěvačce Amy Winehouseové. Jejich osudy jsou obecně známější než ten Maradonův, i proto, že jsou ukončené.
Smrt slavných utkví v lidském podvědomí a s ní i informace o životě. Senna zemřel po havárii v závodu a Winehouseová na otravu alkoholem. Slavný Diego žije, ačkoli jeho osud z posledních let, kdy už na něj nejsou kamery upřeny takřka neustále, je víceméně rozmlžen.
I když v zásadě víme, koho trénoval i koho ne, jaké podstoupil operace či léčby, dozvídáme se o jeho politických názorech a občanských postojích.
Kapadia si pro svůj příběh vybral Maradonovo působení v Neapoli. Ano, spíš než příběh Maradony jde o story sepsanou umným režisérem. Vypráví ho sice dokumentárním způsobem, ale podle scénáře s jasným záměrem a předem daným vyzněním. Těžko říct, zda ho z dostupného filmového materiálu odečetl, nebo si vybral takové záběry, aby do scénáře pasovaly. Výše popsaná proměna osobnosti je ve dvou hodinách na plátně až příliš sugestivní.
Jedno z podobenství orientálních duchovních nauk hovoří o dvou psech uvnitř každého z nás, dobrém a zlém. Podle toho, kterého z nich kdo víc „krmí“, takovým je člověkem. V obecné rovině je tedy možné, jak tvrdí film, že do určité fáze života krmil Maradona hodného psa, vlivem vnějších okolností však začal dávat přednost psovi zlému a proměnil sám sebe. Dramatický oblouk je dotvořen, divák má jasno. Právě toto zjednodušení je ale zrádné.
Jak ukazuje příklad slavného čtvrtfinále proti Anglii, jež otevřelo Argentině cestu k titulu šampionů a Maradonovi na vrchol osobní slávy, obě stránky osobnosti byly v Argentinci přítomny vždy stejně silně
