Blues gigantů. Abramovičova éra končí, doba nevinnosti se ale nevrátí

Měsíc po změně majitele, kdy už byly zaplaceny i dluhy ve výši 80 milionů liber, přijel k úvodnímu zápasu 3. předkola Ligy mistrů do Žiliny značně proměněný tým oproti tomu, který vykopal čtvrté místo v Premier League. Abramovič rychle nakoupil sedm špičkových fotbalistů a jejich zaměstnavatelé ani nesmlouvali, protože takové částky jim nikdo nenabídl. Na souhře to ještě bylo znát, přesto Chelsea po výhrách 2:0 venku a 3:0 doma postoupila. Že ji pak v základní skupině dvakrát dosti potrápila Sparta (na Letné 0:1, na Stamford Bridge 0:0), je už zase docela jiný příběh.

Držme se hlavní linie vyprávění, které nyní spěje ke konci – a dost možná, že neslavnému. Po devatenácti letech může Abramovič jako prominentní občan země, která zahájila válku, o svou londýnskou akvizici bez náhrady přijít. Účetně by to znamenalo ztrátu mnohonásobně vyšší, než byla prvotní investice. Za ty roky převedl majitel na klubové konto podle kvalifikovaných odhadů 1,5 miliardy liber (45,5 miliardy korun). Dělo se to formou půjček a na otázku, jak, či zda vůbec byly splaceny, vám hodnověrně neodpoví ani auditoři Evropské fotbalové unie.

V této story hraje významnou roli a nevede si v ní zrovna dobře. Byly to Abramovičovy mohutné investice, co přimělo UEFA zavést pravidla finančního fair play. Vedle jiného měly zabránit nekontrolovanému zadlužování klubů a čisté injektáži penězi zvenčí, při nichž není možné udržet vyrovnanou účetní bilanci. Byly přijaty v roce 2009, kdy už měla Chelsea na kontě dvě anglické mistrovské a tři pohárové trofeje, ačkoli na mezinárodní úspěch stále čekala.

Ať už se finanční panel UEFA mýlil v realitě a prognózách, nebo je v tom něco jiného, pravidla se minula účinkem tam, kde měla působit zejména, a to v absolutní špičce. Vpád velkokapitálu do klubového fotbalu se již nedal zadržet. A s ním přišly manýry mocných tohoto světa, jejichž byznysovou i životní tezí je, že s ohromným jměním si mohou dovolit to, co ostatní ne.

V roce 2003 se ještě tolik nemluvilo o tom, že do Chelsea přišly „problematické“ peníze.

Zdálo se, že politika je od fotbalu vzdálena, přestože ruský prezident Vladimir Putin právě připravil o velkou část majetku nepohodlného podnikatele Michaila Chodorkovského. A Rusko vzneslo nárok na ostrov Tuzla, jímž začala akce pozdějšího násilného odejmutí Krymu Ukrajině.

Abramovičovy peníze budily emoce. Fanoušci jiných klubů se rivalům z tábora The Blues vysmívali, že koupit si lze hráče, trenéry a jiné věci, ale ne tradici ani trofeje. Nejvíc to bolelo po finále Ligy mistrů v roce 2008, kdy Chelsea podlehla na penalty Manchesteru United – klubu dostatečně starobylému, a ještě ke všemu v majitelově vlasti, v moskevských Lužnikách.

Ve skutečnosti Abramovič všem ukázal, že velkými penězi si sportovní úspěchy koupit lze, „ať to stojí, co to stojí“. Uštěpačnost konkurentů postupně mizela,