Konec jedné éry. Tohle teď uslyšíme ze všech stran. Španělsko vládlo šest let Evropě a světu, teď se překvapivě brzy, už po dvou zápasech, pakuje. Vyřazení z mistrovství světa ale neznamená pohřeb „Tiki-taka“, herního stylu typického pro „La Roju“, ale „jen“ soumrak jedné generace.
Iker Casillas už přiznal, že neví, jestli bude pokračovat. Xavi Hernández prožil složitý rok v Barceloně a ve čtyřiatřiceti letech pomalu ustupuje z vrcholu. Fernando Torres je stínem útočníka, který strašil obránce.
Jak už jsem psal v předchozím blogu, problém současného Španělska není v herním systému, ale v tom, že jedna generace vyhrála všechno, co mohla a zákonitě přišel přirozený pokles hladu po úspěchu, stejně jako opotřebování – psychické i fyzické. Vždyť za posledních šest let končila Casillasovi a spol. sezona o měsíc později než většině ostatních. V letech 2008, 2012 a 2013 na přelomu června a července, v roce 2010 dokonce v polovině. To se nakumuluje a projeví.
„Tiki-taka“ se s přibývající dominancí Španělů stávala v očích části fotbalové veřejnosti méně a méně populární. To, co zpočátku připadalo jako atraktivní podívaná díky dokonalé kontrole míče, přihrávající neomylné mašině, začalo postupně některé fanoušky nudit.
Ano, končí éra jedné generace. Ale z historie jí nikdo nevymaže. Nejen kvůli třem velkým trofejím, nýbrž i díky tomu, jakým způsobem posunula fotbal vpřed. Mnoho klubů i zemí našlo inspiraci právě u Španělska (například Chile), jeho hráči začali přestupovat za obří částky především do Premier League.
A dalším plusem je, že ostatní museli hledat cestu, jak proti Španělsku uspět. A na zásluhách za zdokonalení fotbalu nezmění nic ani šokující vyřazení z mistrovství světa.
Související články
