Wengerova éra? Od nástupu pana Kdo? přes revoluci po pozvolný pád
Jestli si někdo zasloužil happy end, tak Arséne Wenger. Jenže dopředu se nedá naplánovat jako třeba rodinná oslava, a tak v posledním utkání na lavičce Arsenalu už „kanonýrům“ o nic nepůjde. Nicméně duel na hřišti Huddersfieldu má v sobě i tak kus symboliky.
S tímto klubem je spojeno i jméno Herberta Chapmana. Manažera, který dovedl ve 20. letech „teriéry“ ke dvěma titulům, než přešel do Arsenalu. I s ním vyhrál dvakrát ligu (1931, 1933), a zřejmě by trofejí přidal i víc, kdyby v lednu 1934 náhle nezemřel.
Jeho odkaz ale samotný počet trofejí přesáhl. Ve své době patřil mezi průkopníky systému nazývaného podle písmen, která připomínal: WM. Pro lepší představu by se rozestavení dalo popsat jako 3-2-2-3. Žádný jiný manažer Arsenalu od té doby neměl tak výrazný vliv na vývoj fotbalu – až do chvíle, než dorazil Wenger.
Francouzovo působení se nyní bude hodnotit i ve stínu nepovedených uplynulých sezon. Dvojutkání s Atlétikem Madrid v semifi nále Evropské ligy symbolicky shrnulo, co odkoplo Arsenal mimo nejužší elitu Premier League.
V prvním zápase předváděl dobrý fotbal, s řadou šancí. Jenže proti soupeři, který strávil víc než hodinu v oslabení, jich nedokázal využít víc než jednu jedinou. A pak přišel – po sérii hloupých chyb – vyrovnávací gól.
V odvetě severolondýnský klub ukázal, jak moc mu chybí lídr a typ, který se v případě nepříznivého výsledku vzepře, pokope soupeře a probudí ostatní. Místo toho jsme viděli klasiku: odevzdaný tým, který si přišel zahrát, a když to nejde podle představ, tak to zabalí.
Ano, Wengerův konec musel přijít. Mělo k němu dojít už dřív, ale to je teď bezpředmětné. Nicméně ani neslavný závěr a předchozí neúspěšné sezony (FA Cup je fajn, ale spíš jako náplast. Doby, kdy měl pro hráče podobnou váhu jako ligový titul, jsou nenávratně pryč.) nemění nic na tom, že se Francouz svým přínosem nesmazatelně zapsal do historie Premier League. Hned za sira Alexe Fergusona. Celou soutěž totiž změnil k lepšímu.
Dovolím si odbočit. Vzpomněl jsem si na jednu předzápasovou tiskovou konferenci v tréninkovém centru Arsenalu.
Přijel jsem do Londýna udělat rozhovor s Tomášem Rosickým a předtím využil možnosti se zeptat Wengera právě na českého záložníka.
V plném sále jsem začal pokládat otázku, ale pořád jsem se nějak nemohl dobrat k otazníku na konci.
Když se mi to podařilo – připadalo mi, že jsem mluvil asi minutu – Wenger se naklonil k mikrofonu, zvedl obočí a odpověděl otázkou: „Kdo?“ Mluvčí a pár novinářů rychle zareagovalo: „Rosický.“ (Myslím, že jsem se v tu chvíli červenal jako dresy Arsenalu…). „Á, Roziky,“ reagoval Wenger.
