Klopp ztělesňuje hodnoty Liverpoolu. Čerstvý triumf značí víc než jen titul
První hodiny poté, co se Liverpool stal mistrem Anglie, nabídly mnoho emotivních scén. Pochopitelně převažovala nespoutaná radost, hlavně u mladších, ale i dojetí a slzy v očích. Především u těch, kteří prožili celé třicetileté čekání. Mezi nejsilnější momenty patřil rozhovor s Jürgenem Kloppem na stanici Sky Sports. V živém vysílání byli v tu chvíli ve spojení i s Kennym Dalglishem, nejslavnější postavou v historii klubu, který seděl s šálou na krku. Dalšími hosty byli Phil Thompson, jedna z opor slavné éry Liverpoolu ze 70. a 80. let (sedminásobný mistr), a také Graeme Souness (pětinásobný mistr), další člen této legendární party.
Rozhovor skončil předčasně. Klopp neudržel emoce, slzy mu vhrkly do očí. Rychle domluvil, omluvil se a odešel za kameru. Možná to nejlépe vystihuje zmíněné pocity: směs radosti i slz. Nedá se to pochopitelně měřit, ale poměr těchto emocí byl při oslavách vyváženější, než tomu bývá v takové situaci obvyklé, kdy převažuje čirá radost.
Může to mít své vysvětlení. Jestli existuje na světě klub, který zažil, to nejkrásnější, co fotbal nabízí, ale zároveň i to nejhorší, pak je to právě Liverpool. Desítky úspěchů a trofejí (celkově 48), ale také tragédii na stadionu Hillsborough, z nějž se 96 fanoušků klubu už nikdy nevrátilo domů.
Nechal zmizet mračna
Svůj osmnáctý, teď už předposlední titul, získal Liverpool koncem dubna 1990. Hráči jej tehdy slavili s fanoušky na Anfieldu, obcházeli hřiště a mávali jim. V kabině bouchaly špunty od lahví šampaňského. Ale vítězové později sami přiznávali, že šlo spíš o takové kontrolované oslavy. Jedním z důvod mohl být fakt, že se na ligový trůn usadili podesáté za předchozích patnáct let, a už jim trofeje tak trochu zevšedněly.
Steve Nicol, další člen slavné generace, je přesvědčen, že na chladnějších emocích nesla podíl právě zmíněná tragédie, od které tehdy uplynul teprve rok. Jisté je, že od jara 1990 začal konec jedné velké éry.
Opory zestárly, vyčerpaný Kenny Dalglish později opustil pozici trenéra. Nastala generační obměna, a k tomu se začal fotbal ve světě rychle měnit a vyvíjet. Nejen na hřišti, ale i na přestupovém trhu, v oblasti marketingu i v klubových kuchyních. A Liverpool nový trend nezachytil. Jel si po svém a dlouho žil ve svých vzpomínkách.
S rostoucí sérií bez triumfu se zvyšoval i tlak. Ne že by Reds nedali dohromady výborné týmy. Například v polovině 90. let měli v kádru Steva McManamana, Robbieho Fowlera, Jamieho Redknappa, Stana Collymora a další. Manchester United tehdy možná neměl z hlediska individualit tak silný kádr, ale určitě hladovější a s profesionálnějším přístupem. Proto začal přebírat kontrolu nad Anglií.
Obroda LFC přišla s Gerardem Houllierem (1998). Pod francouzským trenérem (s Patrikem Bergrem a Vladimírem Šmicrem v týmu, k nimž se později připojil i Milan Baroš) se dostavily úspěchy – 5 pohárových trofejí v roce 2001. Ale maximem v Premier League bylo druhé místo (2001/2002).
Také jeho nástupce Rafael Benítez čtyřikrát zvedl pohár nad hlavu, včetně nezapomenutelné istanbulské noci v Lize mistrů (2005), jenže v domácí soutěži bylo maximem zase jen druhé místo (2008/2009). Nejblíže titulu se octil Brendan Rodgers. A kdyby Steven Gerrard tehdy na jaře 2014 neuklouzl, asi by půst tehdy skončil. Jenže uklouzl, titul byl fuč a v říjnu 2015 zmizel i Rodgers.
Vedení klubu a majitelé z americké společnosti Fenway Sport Group, kteří strádající Liverpool koupili v roce 2010, si vybrali volného Jürgena Kloppa. Ten sám sebe na úvodní tiskové konferenci označil za „The Normal One“.
Některé výroky z jeho prvního vystoupení ale obyčejné určitě nebyly a hojně se připomínaly v novinových komentářích po zisku titulu. Jedním ze základních výroků se stal ten, kdy mluvil o změně atmosféry v klubu. Kdy se z těch, co o sobě pochybují, musí stát ti, co si věří. Platilo to nejen o hráčích, ale o všech v klubu i fanoušcích.
V tomto textu není nutné rozebírat, jak se proces změn vyvíjel a že to nějakou dobu trvalo. Co ale bylo jasné poměrně brzy je skutečnost, jak rychle si našel cestu k srdci Liverpoolu a jak rychle jej červená část města přijala za svého. „Nikdo jiný v éře Premier League si nezískal tohle město tak jako on. Nechal zmizet temná mračna nad Anfieldem,“ napsal Martin Samuel v Daily Mail.
Brzy se vytvořil velmi specifický vztah. Absolutní jednota a souznění. Můžete být úspěšní jako Rafael Benítez, který se zařadil mezi legendy, ale svým konzervativnějším a chladnějším přístupem nikdy nepronikl tak hluboko do srdcí fanoušků jako německý kouč.
„Klopp ztělesňuje hodnoty, které jsou pro Liverpool charakteristické,“ prohlásil Dalglish. Je to blízké spojení s fanoušky, vášeň, pozitivní energie i trocha rebelství. Ale jen to by k úspěchu nestačilo. Vedle hladu po úspěchu a odhodlání přidal precizní přípravu a celou řadu poznatků a novinek ze sportovní vědy.
Svým významem pro celou komunitu Reds je srovnáván s těmi největšími trenérskými postavami jako Bill Shankly či Bob Paisley, kteří v 60. a 70. letech minulého století vrátili klubu hrdost.
Tíha je pryč, pocit rodiny zpět
Jsme Liverpool, to znamená víc. Je to marketingový slogan klubu. A možná pro ostatní zní až příliš arogantně. Motto jedné z kampaní zní: pro ostatní je to sport, pro nás je to způsob života. Oni mají fanoušky, my jsme rodina.“
Složitě se to vysvětluje, ale ti, co propadli červeným barvám klubu, jeho specifickému kouzlu a jsou inspirováni úspěšnou historii i poučení i její bolestivou součástí (která je semkla), to tak cítí.
Možná je to hymnou You Will Never Walk Alone, s níž se ztotožňují a která je sbližuje. A i v době, kdy fotbal řídí ekonomika a fanoušci jsou z velké části bráni jako zákazníci, ten pocit rodinné atmosféry. Byť to zní jako klišé, je to tak.
Tenhle pocit pomohl na Anfield vrátit Klopp. Říká, že nechce, aby mu postavili před stadionem sochu. Jednou ji tam mít bude, i kdyby už žádný triumf nepřidal. Poslední měsíce ukázaly, jak nepředvídatelné věci se mohou stát, ale pokud budeme vycházet z toho, co se předvídat dá, tak se sbírka triumfů rozroste. Mužstvu okolo kapitána Jordana Hendersona neschází hlad po dalších trofejích, většina hráčů je v ideálním věku.
A nesnesitelná tíha čekání z návratu na trůn je pryč. Z pohledu Liverpoolu znamená devatenáctý titul víc než jen to číslo. Zeptejte se kohokoliv, kdo nosí tričko s mytickým opeřencem ve znaku.
Autor je spolupracovníkem redakce a šéfredaktorem čtvrtletníku Football Club.
