Je to skoro osm let, kdy německá fotbalová reprezentace nastoupila v Berlíně ke kvalifikačnímu utkání proti Turecku. Bylo vyprodáno, na tribunách Olympiastadionu se tísnilo přes 74 tisíc fanoušků. Pokaždé, kdy se záložník Mesut Özil dotkl míče, se ozval ohlušující pískot. Nepískali na něj Němci, nýbrž etničtí Turci, kteří na stadionu obsadili víc než polovinu míst. Nemohli mu zapomenout, že se rozhodl reprezentovat zemi, v níž se narodil, nikoli vlast svých prarodičů.
Özil se nenechal rozhodit. Odehrál skvělý zápas a druhým gólem se podílel na jasné výhře 3:0.
Tehdy, v roce 2010, byl na vrcholu společenské slávy. Jako ne příliš známý mladík zazářil na světovém šampionátu, z Brém přestoupil do Realu Madrid a v Německu dostal prestižní cenu Bambi udělovanou inspirujícím osobnostem veřejného života. V Bildu dokonce vyšel komentář s titulkem „Wir brauchen viele Özils“ (Potřebujeme hodně Özilů).
Stal se klukem z plakátu. Nejslavnějším tureckým Němcem od dob komisaře Semira Gerkhana. Fotil se s kancléřkou Angelou Merkelovou (nebo spíše ona s ním) a komentátoři mudrovali, že záložník s číslem 8 udělal pro integraci etnických menšin víc než všichni politici dohromady.
Co se za osm let změnilo? Hlavně vztahy dvou zemí Özilova srdce
Teď je idylický obraz zničený. Ti, pro něž byl Özil zrádce, jej dnes oslavují jako hrdinu. Lidé, kteří oceňovali jeho přínos německé společnosti, jsou roztrpčení a zklamaní. Samotný fotbalista bezradně kličkuje mezi oběma proudy a kazí i nejlehčí přihrávky, řečeno sportovní terminologií.
Co se za těch osm let změnilo? Především vztahy zemí, k nimž se Özil slovy o dvou srdcích hlásí. V říjnu 2010 byl turecký prezident Recep Erdogan na zmíněném utkání vítán jako vzácný host, dnes je – kvůli rostoucímu posilování osobní moci, deptání politické opozice a porušování lidských práv – považován za osobu ne právě žádoucí. Tím spíše, že se proti Německu velmi ostře vymezuje.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
Už mám předplatné.
Přihlásit se
