Balancovat na okraji srázu může být vzrušující dobrodružství. Blbé na tom je „pouze“ to, že pro diváky je taková zábava často nervydrásající utrpení a pro aktéra může skončit pádem do propasti. A právě do role nezodpovědného kaskadéra se tentokrát na světovém šampionátu ve Stockholmu pasovala Aloisem Hadamczikem vedená hokejová reprezentace.
Seznam hráčů, které trenér ve Švédsku napsal na soupisku, budil respekt. Jenomže tato potenciální síla se probudila jen na krátkou chvilku při zápase s Norskem. Pak jako fata morgana nadobro zmizela a tým zahučel do propasti zapomnění. I když ono se zapomenout nedá... Takovou bezradnost od hráčů i kouče českého týmu jsem už dlouho neviděl.
Základní otázka zní nyní jasně: proč se to stalo? A první důvod je nasnadě - TÝMU CHYBĚL LÍDR A ŘÁD. Už před šampionátem jsem psal, že bude klíčové najít silnou osobnost. A to se nepovedlo. Kapitán Jiří Novotný sice na ledě patřil k nejsrdnatějším hráčům, ale dirigentem orchestru talentovaných virtuózů se nestal. I proto hrál tým „falešně“.
Český hokej prostě nové Reichly či Dopity hledá velmi těžko. Voráček, Fleischmann, Vrbata, Hudler či Plekanec se už sice v NHL stali uznávanými plejery, v národním týmu ale do rolí lídrů (s výjimkou posledního z nich) nedorostli. Možná i proto, že na reprezentační akce jezdí hlavně za pohodou a dobrou partou. Jenomže takhle lídr nepřemýšlí. Ten jede vyhrát. Za každou cenu!
Skvěle tuto situaci vystihl mistr světa a olympijský vítěz František Kučera. Podle něj hráči z NHL musejí celou sezonu dodržovat v klubech přísná pravidla a v nároďáku si pak chtějí užít ten náš chytrý český hokejíček. Strčit si to, pomazlit se s pukem a gól dát nejlépe do prázdné branky po vyšachování celé obrany.
Jenomže hokej bez důrazu v soubojích, bez střelby, bez maximálního odhodlání jít se bít před brankoviště dnes s bídou stačí na Slovince. Takže pokud se někdo ptal, jak je možné, že ve Švédsku všichni čeští borci z nejlepší ligy světa ze dne na den záhadně ztratili formu, tak tady je vysvětlení. „Soupeře naše hra moc nebolela,“ přiznal po vyřazení i gólman Ondřej Pavelec. A tady se dostáváme k druhé příčině propadáku. Vinu na alibistické hře nese vedle hokejistů i TÁPAJÍCÍ TRENÉR. To on měl jako první rozpoznat nebezpečí a přinutit hráče pracovat tak, aby to bolelo soupeře i je samotné. Místo toho všemu zpočátku jen přihlížel, později reagoval chaotickými veletoči se sestavou.
Jenže tady nešlo primárně o skladbu útoků, tady šlo o přístup k hokeji! A vlastně až příjezd Plekance a Fleischmannovo bezděčné přiznání („Řekli jsme si, že budeme hrát to, co známe z Ameriky. Pleky tlačil všechno do branky, v NHL se hraje takhle jednoduše.“) byl obrat k lepšímu. Bohužel pozdě a jen na chvíli…
Je nutné otevřeně říct, že Alois Hadamczik šampionát nezvládl. Ano, odvedl výbornou práci při skládání týmu, ale tím výčet pozitiv končí. Navíc se ukázal jako muž, který pod tlakem ztrácí nervy i tvář a místo podstaty řeší malichernosti. Pamatuji si, že když v roce 2005 k národnímu týmu přicházel poprvé, působil také velmi nervózně. Jakýkoliv náznak kritiky okamžitě bral jako osobní útok, utápěl se v teoriích o spiknutí, což pak dopadalo na celý tým. Když se v roce 2010 k reprezentaci po Růžičkově zlatém intermezzu vrátil, zdálo se, že v tomto směru velmi vyzrál. Letošní šampionát však znamenal smutný návrat do minulosti.
CO DĚLAT DÁL? Hadamczik měl ve Skandinávii k dispozici téměř to nejlepší možné. Z elity, která může v únoru dorazit do Soči, chyběli jen Jágr, Eliáš, Krejčí, Hemský, M. Michálek, Kuba či Polák. Je proto na místě se ptát, zda by měl u týmu zůstat. A pokud ano, co všechno se musí změnit, aby olympiáda nedopadla stejným fiaskem.
Klíčové je v tuto chvíli udělat detailní analýzu a absolutně při ní potlačit jakékoliv vedlejší faktory. Co tím mám na mysli? Hadamczik je vlivný hráč v zákulisí českého hokeje. To by se však do rozhodování výkonného výboru nemělo nijak promítnout. Tady se musí řešit opravdu jen hokej samotný. Buď je muž na svém místě, anebo ne. Trenér slíbil, že výkonnému výboru analýzu připraví. Hned však dodal, že s kolegy „pracovali nejlíp, jak mohli pracovat.“ Pokud mohu něco radit – toto rozhodně není nejlepší výchozí pozice pro rozebírání neúspěchu! Chtělo by to trochu víc sebereflexe. A také vizi, jak věci nastavit jinak, protože takhle nefungovaly. A pokud to kouč nedokáže? Odvolejte ho!
Trenér by měl mimo jiné rovněž připustit, že některé věci mu dlouhodobě nejdou. Že například nikdy nebude schopný hráče v dobrém pobláznit jako kdysi Ivan Hlinka. Že se nikdy nemůže do pocitů hráčů vcítit tak jako hráčská legenda Vladimír Růžička. Když ale něco neumím, buď se to naučím (což v tomto případě půjde těžko), anebo si pomohu jinak.
Souhlasím s návrhem mých kolegů přivézt do realizačního týmu osobnost typu Reichla či Špačka. Jenomže to by Hadamczik musel akceptovat, že vedle sebe bude mít osobnost, které dá prostor. Ne jen loajální asistenty, kteří mu vše odkývají, ale v kritických momentech nijak nepomohou.
Když totiž z lidského konání zmizí touha po opravdovosti a schopnost jít k jádru problému bez ohledu na to, kdo je komu zavázán, začínáte kráčet po cestě, na jejímž konci není chrám. Tak praví stará moudrost. A takovou pouť bez cíle bych českému hokeji rozhodně nepřál. Stačí, že po této cestě kráčí už nějakou dobu český fotbal…
Související články
