Přestaňme si konečně lhát o dopingu! Němci to dokázali
Česká televize nedávno zařadila do svého programu dokument o prvním atletickém mistrovství světa v Helsinkách. Překvapilo mě, jak rozporuplný zážitek pro mě znamenalo sledovat tuhle třicet let starou událost.
V roce 1983 mi bylo třináct let a sport byl můj svět. Dodnes je pro mě ten rok spojený se třemi zásadními věcmi: prvním (a jediným) ligovým titulem Bohemians, tehdy ještě stále marnou snahou mého klukovského idolu Ivana Lendla zlomit prokletí grandslamových finále a právě s atletickým šampionátem. Kratochvílová, Kocembová, Bugár, Fibingerová, Machura, Valent, Pribilinec – medailová exploze těchto borců ve mně dlouho zůstávala jako jeden z největších sportovních zážitků.
Takhle jsem to měl zasuté kdesi v paměti a moc o tom nepřemýšlel. Pohled do minulosti ale někdy zabolí. A právě to se mi teď přihodilo. Když jsem totiž znovu všechny ty slavné medailové bitvy v hodinovém sestřihu sledoval, díval se na nelidsky nadupané atlety, jejichž výkony by často neměly konkurenci ani dnes, krásné vzpomínky postupně přehlušil svíravý pocit. Pocit, že to byla v podstatě pro atletiku naprosto šílená doba. A že ti hrdinové byli především oběťmi zvráceného systému. Rukojmími politiků při studené válce Východu se Západem.
Před třemi dny pak nečekaně tento pocit ještě umocnila zpráva deníku Süddeutsche Zeitung o tom, že systematický dopingový program nefungoval jen v komunistické NDR, ale i v západní části Německa. Studie Humboldtovy univerzity, o níž deník píše, dokazuje, že tehdejší Spolkový institut pro sportovní vědu do zrůdného programu nalil 10 milionů marek ze státní kasy. A že zakázané látky testoval i na nezletilých sportovcích! Součástí studie navíc mají být i konkrétní jména sportovců, vědců, politiků a funkcionářů.
Je správné a odvážné, že se Němci k vyrovnání s nepříjemnou minulostí i na poli sportu odhodlali. To v Česku se o této době dál zarytě mlčí. Byť nejen mezi atlety se už léta vyprávějí příběhy s nádechem hororu o tom, co kde komu začalo po koňských dávkách anabolik růst a jaké následky si dodnes z této éry mnozí sportovci nesou. Jedinou výjimkou tak zůstává už tehdy za doping potrestaný koulař Remigius Machura, který otevřeně mluví o tom, že tehdy dopoval pod dohledem doktorů. A navíc přidává i osobní odhad, že podobně se chovalo osmdesát procent reprezentantů.
Bylo by dobré, kdyby si Češi pro jednou vzali z Němců příklad a temnou historii začali také rozplétat. Na to není nikdy pozdě. Ne kvůli senzaci. Ne kvůli tomu, aby se z legend stali psanci vláčení médii. Důvod je jednoduchý. Ta doba by se měla stát varováním, jak snadno se dá sport zneužít. A je nakonec jedno, jestli je to kvůli politice, byznysu nebo přehnaným osobním ambicím.
V neposlední řadě tu jde i o obecný princip. Českou specialitou zdaleka nejen ve sportu je totiž barvit minulost nostalgicky narůžovo.
Poslouchat Michala Davida, dívat se na majora Zemana a tak trochu si tu o všem nepříjemném navzájem lhát.
Že taková cesta nikam nevede, je zbytečné dál psát.
