Juniorský hokejový šampionát dopadl z českého pohledu neslavně, tomu dospělému předchází objímání s diktátorem. Blýskl se i skvělý Filip Jícha. O všem dneska ztratím slovo.
Mým životem je hokej, tak začnu s ním. Mistrovstvím světa juniorů. Nádherným a hodně sledovaným turnajem, protože se na něm scházejí naděje, draftovaní hráči, hraje se bystrý hokej a na jeho konci zní český evergreen. Za posledních 16 let jsme se - s jednou výjimkou - nedostali přes čtvrtfinále a pokaždé se začne řešit proč.
Někdo vidí příčiny v soutěžích, jiný v rodičích, další v organizaci nebo práci celého českého hokeje a těch, co ho vedou. Já si myslím, že to začíná už žákovskou kategorií, kterou hrajeme příliš vážně, na výsledky a na jednotlivé hráče. Napříč republikou.
Jednou jsem to konzultoval s Frantou Musilem, skvělým chlapem, který mi dělal asistenta. Říkal mi, že dril začíná ve věku 13-14 let. Jenže my to tady drilujeme odmalička. Tréninky některých žákovských týmů jsou tréninky dospělých.
Trénují moc, dělají dlouhodobé bruslení, zátěže, vytrvalostní věci. Nesmysl. Když se s dítětem trénuje v rychlosti hodinu, už se nemusí nic dalšího dělat. Takový kluk nemůže vydržet hrát do 35 let, ten jeden sport ho musí unavit. Protože kluci nemají čas na jiné sporty, a to je další kámen úrazu.
Měli bychom je nechat víc hrát, dát jim víc volnosti, zábavy. A aby se taky ukázali. Potom by se dalo v těch 13 letech říct: Hele, Jiříku… Nebo spíš jeho rodičům: Paní a pane, možná by bylo lepší, aby šel studovat, protože tady to na úspěch nevypadá.
U nás jede všechno dál a řada kluků se potom topí někde v nízkých soutěžích, přitom je spousta z nich inteligentní a uplatnili by se někde jinde.
Abych nebyl jenom negativní, junioři na MS odvedli, co uměli, hráli nadoraz, řada věcí se mi líbila. Nicméně proti Švédům a Finům jsme slabí. Pro srovnání jsem použil je. Ne Kanadu, ne Ameriku, ne Rusko. Protože Kanada je fenomén, druzí mají 330 milionů a třetí 150 milionů obyvatel, jejich základna je úplně jiná. U nás se něco dělá špatně, protože je to pořád stejný. A je mi to líto.
Bojím se, že MS v hokeji zase nebude
A teď k mistrovství světa dospělých. Viděl jsem v televizi, jak se René Fasel objímá s Lukašenkem, to mě trošku ranilo. Četl jsem vyjádření předsedy lotyšské vlády, že společné pořádání nepřipadá v úvahu, a přesně tak to nakonec i dopadlo. IIHF potřebuje peníze, a ty generuje mistrovství světa.
Nedokážu si představit, jak v době celosvětové pandemie hodlá získat výdělek z MS, protože peníze = diváci. To by se museli všichni fanoušci sjet na jedno místo, kde by je do května proočkovali, a ti by chodili na hokej a platili za to. Proto se bojím, že mistrovství zase nebude.
IIHF řekla, že rozhodne do konce ledna. Kdyby ho nechala Bělorusku, to by mě hodně překvapilo. Po tom všem, co jsem viděl, že se tam dělo. Žádné silové demonstrace, lidé chodili pokojně, a proti nim taková brutalita. To nepatří ke sportu! S těmi událostmi bylo nutné spojit verdikt. Stejně to zjevně vnímají i sponzoři.
Nemůžu vynechat Jíchu
Nemůžu vynechat Filipa Jíchu. Když jsem trénoval v Minsku, chodil jsem na špičkovou házenou, protože j tamější mužstvo bylo dobrý. Viděl jsem ho i v Lize mistrů proti Valladolidu. Případů skvělý hráč-skvělý trenér není mnoho. Častěji se stává, že skvělí hráči, co umějí všechno, to pak neumějí předat a použít.
Protože třeba chtějí neuměj i jinak mluvit. Používám spojení „řeč hráčů“, které rozumí většina mužstva, a proto je moc důležitá. Filip to asi umí, proto je takhle důleži úspěšný. Blahopřeju!
Související články
