Co kdyby tu byla ještě Špotáková? Česká atletika je dobře rozjetá
Vize a dlouhodobá práce je víc než panika po krátkodobém neúspěchu. Dokazuje to současný stav české atletiky zdokumentovaný třemi medailemi a dvanácti finálovými umístěními v Moskvě. Jsou to jen čtyři roky, kdy se ve stínu Boltových světových rekordů zdálo, že má u nás atletika problém.
Tehdy se vracel národní tým s nejhorším bodovým výsledkem za posledních čtrnáct let a kromě stříbra oštěpařky Špotákové nebo skvělého finále překážkáře Petra Svobody už nevyšlo skoro nic.
„Říkal jsem si, že je dobré mít takový průser, že se můžete zlepšovat,“ glosoval tehdy situaci odcházející šéftrenér Václav Fišer. Jeho nástupce Tomáš Dvořák dnes přijímá gratulace k třetímu nejlepšímu medailovému výsledku historie včetně neporazitelné úrody v Helsinkách 1983 (v pořadí národů skvělé osmé místo). A také k 38 bodům, které se udělují od prvního do osmého místa a dokumentují hloubku kvality kádru (v pořadí národů neméně skvělé třinácté místo). Bodově na tom bylo samostatné Česko líp jen v Seville 1999.
Vždycky se šampionát takhle nemusí povést. Důležitý je ale směr a ten je správný. Zuzana Hejnová taky před čtyřmi lety vypadla v semifinále a Vítězslav Veselý zůstal v kvalifikaci. Atletika v Česku je dobře rozjetá, sbírá úspěchy i v mládežnických kategoriích, drah je tak také dost a není nouze ani o k kvalitní trenéry. Chybí samozřejmě peníze, což může být do budoucna problém.
Zatím je ale čas slavit. V Moskvě totiž opravdu bylo co. A stejně jako dobře naladěný šéftrenér Dvořák nezapomínejme je ještě na jednu věc. „Kdyby tu byla Bára, Jéžiš… To by nás doma už nikdo neměl měl rád. Určitě by vyhrála…“
