Jak se rodil úspěch Samkové: Z beznaděje a stínů ke zlatému knírku
Byl jsem naprosto skálopevně přesvědčen, že Eva Samková na olympiádě vyhraje. I když nemůžu dát sázkový tiket jako důkaz. Po letech se bude asi vzpomínat na to, jak byla v neděli suverénní se svým modro-červeno-bílým knírem. A nakonec taky zlatým. Jenomže celý příběh zblízka vypadal ze začátku úplně jinak.
V pátek odpoledne jsme na Evu čekali v mixzoně areálu Extreme Park v Roza Chutor, a když přijela, bylo hned jasné, že něco není v pořádku. Z očí jí střílely blesky, temný stín, připadala mi jako přeplněný papiňák.
Brzy se ukázalo, že to byl důsledek nevydařených tréninkových jízd. Jeden pád, pak druhý a ještě jeden. Samková je perfekcionistka a tohle jí zarazilo. „Hned jsem se na sebe nakrkla,“ prohlásila důrazně.
V hodinách před závodem se zákulisím nesly hlasy: Pořád jí to nejde, pořád padá. Je strašně rychlá, paradoxně až moc. Všechny skoky přelétává. Nikdo neví, co s tím. A ještě jí zase vypadlo to její rameno.
Teprve po závodě Samková přiznala, že večer před závodem cítila beznaděj. I na její divoce pozitivní povahu toho bylo najednou moc.
Když jsme s kolegy dorazili pod kopec, kde se vinula snowboardkrosová trať, bylo najednou všechno trochu jinak. Eva byla soustředěná a najednou zase sebevědomá.
Skvělý tah s kamerou
Že si vzala na hlavu kameru, byl skvělý tah. Skoro všechny ostatní soupeřky se bály, Samková se poradila s trenéry, nechala si kameru připojit na helmu a pak v kvalifikaci všechny rozsekala.
Ale ještě nebylo vyhráno. V kvalifikaci spadla Norka Olafsenová, hodně pochroumaná už z pátečního tréninku. Pád Američanky Hernandezové vypadal podobně hrozivě jako před týdnem karambol Šárky Pančochové. A to nebyly příjemné vzpomínky.
S kolegy jsme se v mixzoně přetlačovali s novináři z celého světa. Takhle přeplněnou novinářskou nudli jsem snad na olympiádě ještě nezažil. Když se nestane nic zlého, Eva vyhraje, to bylo jasné.
Jenomže boardkros je drsný. Při přetaženém skoku v semifinále nám všem zatrnulo. Panebože, hlavně ať nezkouší nějakou parádičku, blesklo mi, když letěla při posledním skoku. Žádná parádička, prostě se otočila a koukla, kde jsou ostatní. No to snad ne... Ale už je tu cíl a my skáčeme a pleskáme si dlaněmi.
