Už, prosím, dost! Úmorná téměř šest a půl hodiny trvající bitva mezi Johnem Isnerem a Kevinem Andersonem v semifinále Wimbledonu je snad posledním důkazem, že změna je třeba. Navzdory tradici by se měli organizátoři Wimbledonu i dalších grandslamů vážně zabývat zavedením tie-breaku v pátém setu.
Maratonské tenisové zápasy samozřejmě patří k tenisové historii. Má svoje kouzlo sledovat dva gladiátory, kteří se nevzdávají ani za nic, přes únavu, puchýře a třeba i krvavé šrámy se drží poslední nitky naděje, která trvá, dokud je zápas v běhu.
Je to ale show, která patří do jiné doby. Američan John McEnroe se Švédem Matsem Wilanderem si v roce 1982 v Davis Cupu zahráli šest hodin a 22 minut. Po pátečním maratonu mezi Isnerem a Andersonem, který trval ještě o 14 minut déle, se ale oba shodli: Je třeba s tím něco udělat!
Bojovat na kurtu skoro sedm hodin je jistě heroický výkon. Neříkám, že je třeba za každou cenu podléhat diktátu současné zrychlené doby. Faktem ale je, že se všechny sporty snaží prezentovat atraktivně, dymanicky, s jasnými highlighty. Zkrácená hra na konci dramatického setu je jasným vrcholem show. Zdlouhavé pinkání bez výhledu, jak dlouho to celé bude ještě trvat, je pro tenis katastrofa, ač se i v nekonečných maratonech na kurtech skrývá jistá zvrácená krása.
Ale vžijte se do pozice diváků na tribuně. V pátek přišli do All England Clubu, aby viděli dvě semifinále se soubojem legend Nadal – Djokovič na dobrou noc. Nakonec strávili většinu odpoledne sledováním dvou bojovníků, kteří se postupně stávali svým stínem. A konec hvězdného mače ani neviděli.
Grandslamové turnaje jdou proti proudu už samotnými pětisetovými zápasy, které automaticky trvají několik hodin. Ty ale k mačům velké čtyřky patří, i proto jsou grandslamy tak výjimečné, že žádají v každém zápase tři jasné důkazy o tom, kdo je lepší. Úmorná nekonečnost na závěr už je ale příliš.
Isner v roce 2010, kdy vyhrál rekordní zápas tenisových dějin proti Mahutovi, ale v dalším kole skončil. I Anderson v pátek sice vyhrál, jeho šance pro finále ale značně poklesly. Zápas proti Djokovičovi, který měl být vyvrcholením dvoutýdenní bonanzy, tak už na startu ztrácel grády.
V tie-breaku, neboli zkrácené hře, má přitom tenis skvělý vynález. Už v šedesátých letech minulého století se o něj postaral zakladatel mezinárodní tenisové Síně slávy Jimmy Van Alen. Zemřel v roce 1991 a dva dny po jeho smrti prohrál Stefan Edberg ve wimbledonském semifinále s Michaelem Stichem kvůli třem tie-breakům, aniž by ztratil servis. „Kdyby nežil, Michael a já bychom ještě pořád hráli,“ prohlásil poté.
US Open je zatím jediným z grandslamů, kde se hraje tie-break v pátém setu. Stále ale sílí hlasy, že by se měly podobnou cestou dát i další velké turnaje. A mělo by se to stát.
Wimbledon v sedmdesátých letech experimentoval s různou formou zkrácených her. V roce 1971 zavedl tie-break na pět vítězných bodů, o rok později představil dnešní formu tie-breaku po běžném setu za stavu 8:8. A od roku 1979 platí současný stav.
Čas ale pokročil a změna je nutná. Třeba je jen nastavit hranici, kdy zkrácenou hru aplikovat. Hráči by mohli dostat šanci rozhodnout v běžné hře. Ale odsud posud! Tie-break za stavu 10:10, případně 12:12 by byl elegantním řešením.
