Oheň a krev: Proč nebyla účast Rusů na Hrách v Paříži nikdy ohrožena
Výkonný výbor MOV se konečně vybarvil a přišel s rozhodnutím, ke kterému vládci kruhů směřovali od chvíle, kdy Putinovy hordy vloni v zimě vtrhly na Ukrajinu. Od začátku bylo nereálné, že vraždění ruské armády zabrání tomu, aby aspoň někteří ruští sportovci jeli na olympiádu v Paříži. A, jak řekl prezident napadené Ukrajiny Volodymyr Zelenskyj, na neutrální vlajce, pod kterou tam budou závodit, bude krev.
Je třeba MOV přiznat, že v otázce, jestli pustit Rusy na olympiádu, nebo ne, je v konfliktu vlastních paragrafů. Olympijská charta je sepsána tak, že vyzývá k „zapojení sportu do služby harmonického rozvoje lidstva s cílem vytvořit mírovou společnost, která dbá o zachování lidské důstojnosti.“
Stovkám ukrajinských sportovců byl jen v posledních dvou letech benefit zachování lidské důstojnosti odepřen, dokonce si nezachovali ani život. S jejich osudy se můžete seznámit na stránce s názvem Sportovní andělé.
Zároveň olympijská charta řadí právo na provozování sportu k základním lidským právům s tím, že principy olympismu otevírají cestu k účasti na sportovních činnostech bez jakékoli diskriminace. To je taky hlavní veřejný důvod, proč MOV tak dlouho usiluje o to, aby Rusové v Paříži závodili, ač pod zkrvavenou neutrální vlajkou.
Myšlenka olympijského města jako unikátního místa, kde na několik týdnů jakoby neexistují války, a kde lidé soutěží v míru a pospolitosti, je krásná. Její ideál přetrval od dob antického míru ekecheiria a od devadesátých let minulého století pokračuje prostřednictvím olympijského příměří, které vyhlašuje OSN. Rusko ho porušilo už třikrát, v roce 2008 v Gruzii, v roce 2014 vpádem na Krym jen pár dní po zimní olympiádě v Soči, a pak loňským vpádem do srdce Ukrajiny desítky hodin po konci zimních Her v Pekingu.
Je to Rusko, které znásilňuje mír, o který MOV usiluje. Samo jedná v přímém rozporu s hodnotami olympismu. Navíc si bere sport jako záštitu pro své válečné běsnění, jak dokázala loňská ostudná show v Lužnikách, kde byli k válečné propagandě zneužiti ruští olympionici.
Problém je, že MOV je elitářská organizace, nevládní společenství velmi mocných lidí s blízkými kontakty na státníky z nejmocnějších zemí. Velkou část své historie měl MOV problém s příklonem k autoritativním vládcům, kteří rozpoznali atraktivitu sportu pro propagaci svých režimů. Poklonkování Hitlerovi z roku 1936 se přetvořilo ve snahu nacistického Německa pořádat olympijské hry už napořád. Pozdější prezident MOV Juan Antonio Samaranch kdysi hajloval generálu Frankovi, ve funkci se vřele přátelil s režimy tehdejšího socialistického tábora, údajně byl dokonce špionem KGB.
Současnému vládci kruhů Thomasu Bachovi po úspěšné volbě v roce 2013 jako první gratuloval Vladimir Putin. A protože demokratické země se pod veřejnou kontrolou státních rozpočtů v té době těžko odhodlávaly ke kandidaturám, olympiády v následujících letech zavítaly do Soči či Pekingu.
Pro Bacha tak není osobně úplně snadné zaštítit se olympijskými ideály a prostě Rusy do Paříže nepustit. MOV účast Rusů na OH aspoň ztížil, zakázal ji týmům, armádním sportovcům a nešťastníkům, kteří ruskou válku proti Ukrajině veřejně podpořili. Ale od začátku bylo jasné, že nulovou toleranci nevyhlásí. Bach si ji nemůže dovolit, ať už kvůli protichůdným zásadám olympijské charty, nebo kvůli svým blízkým vztahům s Ruskem.
Jenže třeba Sebastian Coe v čele Světové atletiky si může dovolit říct, že jeho sport ruské atlety na Hry prostě nepustí. Tomu ani Bach nemůže zabránit. Stejně jako svébytnému rozhodnutí francouzských pořadatelů, že Rusy prostě nepustí do země.
Kauza ještě nekončí. Teď se bude čekat na reakci Ukrajiny. Případný bojkot by byl silným gestem, ale politickou prohrou. Pokud Ukrajinci na Hry pojedou a potkají se v Paříži s Rusy, bude to přesně tak, jak to Bach chtěl. Oheň a krev.
