Video se připravuje ...
POHLED MARTINA VAITA | Vlastně tím jdu proti sobě. Přiznám se, mám odpor vůči komercionalizaci fotbalu a přetěžování hráčů. Občas už mi leze na nervy, že je tu fotbal permanentně a prakticky ho nejde vypnout, odpočinout si od něj.
Změny jsou ve fotbale někdy protivné už jen z principu - jako u elitářské Superligy, neproniknutelného klíče postupů v Lize národů, nebo zkorumpovaného šampionátu v Kataru. Už jen to, že se mistrovství světa koná letos v zimě, je podivné. Člověk se na něj ani nestihne začít těšit.
Fakt, že se MS a EURO konají každé čtyři roky, dodává překotnému klubovému šrumu určitý tajuplný klid. Ty největší zápasy jsou díky tomu naprostými svátky. Zásadní historické duely mezi Anglií a Německem se konají jednou za dlouhé roky, zatímco rivalita v pozadí bublá.
Nezaměnitelné kouzlo spočívá právě v tom, jak výjimečné tyto souboje jsou. Velké zápasy s sebou nesou obrovskou váhu, neúspěch nelze jen tak napravit za týden.
Jenže to všechno je skvělé jen pro bublinu pravověrného fotbalového fanouška, zatímco svět okolo už je úplně jiný.
Právě kvůli tomu všemu je reprezentační fotbal po zbylé čtyři roky takřka na obtíž a baví jen málokoho. Národní tým můžete mít rádi sebevíc, ale koho vlastně neštve, když uprostřed sezony přichází reprezentační okno. A není divu. Takhle dál dělat mezistátní fotbal nejde.
Vrcholem fiaska je nadcházející reprezentační okno českého národního týmu. Mám velký respekt vůči práci celé české reprezentace a jejích hráčů, nechci shazovat jejich úsilí. Ale vlastně bych ani nemusel. Když si ani sama FAČR není schopna přehodit termín poháru, a tak Plzeň, Slavia i Sparta logicky odvolávají hráče, shazuje svou vlajkovou loď samotné vedení českého fotbalu.
Na rovinu, lidé se dívají na zápasy, které něco znamenají. A reprezentační utkání toho většinou vlastně moc neznamenají. Můžeme si říkat, že i z Ligy národů jde občas technicky vzato postoupit do baráže, ale vysvětlujte krkolomnou kvalifikační šifru lidem.
Ostatně kvůli tomu, že česká reprezentace uspěla v Lize národů, pak lehce polevila v samotné kvalifikaci o MS. Takže vlastně jako by ani kvalifikace samotná tolik neznamenala.
Z jednoho čtyřletého cyklu pod Jaroslavem Šilhavým (fakticky 50 zápasů, technicky 46 kvůli covidu), tak s koncem letošního roku tvoří:
- 17 kvalifikace na Euro a MS (34 %)
- 16 Liga národů (32 %)
- 12 přípravné zápasy (24 %)
- 5 EURO (10 %)
Takže příprava a polopříprava v podobě Ligy národů spolkne víc než polovinu českých reprezentačních zápasů. A to nezvrátí ani špičkoví soupeři, kteří stejně nejsou tak špičkoví jako velkokluby.
Kvalifikace mají náboj, ale až moc zápasů se odehraje mezi soupeři, mezi kterými zeje obrovský kvalitativní rozdíl. I v kvalifikačním systému tedy chybí něco víc v sázce.
Samotné EURO a MS tvoří jen 10 % reprezentačních zápasů. Zanedbatelné množství v porovnání s klubovým fotbalem.
Zhustit počet velkých turnajů
Reprezentační fotbal dnes skomírá podobně jako typické olympijské sporty jako atletika či plavání. Je to jako v hudbě. Interpretům, kteří se jí chtějí uživit, nestačí vydávat jedno album za čtyři roky. Manažery jsou tlačeni do neustálých turné a sdílení na sociálních sítích, aby si udrželi fanoušky. Stejné je to i se sportem. Jen konstantní přítomnost se dnes počítá - bohužel.
Co tedy s tím? Buď se omezí počet zápasů, což národním týmům nepomůže, anebo se zvýší počet zápasů, které něco znamenají.
Reprezentační trenéři si dnes stěžují, že toho nestihnou moc natrénovat. Zcela právem. Ideální by tedy bylo sloučit pět reprezentačních oken do dvou - jedno na podzim a jedno na jaře. Zde pak odehrát klidně 4-5 zápasů během 25 dní. Takřka měsíc už je fajn doba na sehrání.
Vymazat zbytečná okna v červnu, naopak zavést jedno třeba na startu jara v datu mezi únorem a březnem, kdy ještě klubová sezona nevrcholí.
A teď to nejdůležitější - zhustit počet velkých turnajů. Nevláčet hráče každé léto přes půl planety, ale klidně udělat MS jednou za tři roky a EURO jednou za tři roky. Zbylý rok na odpočinek. Hráči už dnes stejně červnová okna absolvovat musejí, nebylo by to tedy nic zásadně jiného než doposud.
Naopak by se během roku obětovaly jeden či dva rutinní přáteláky, aby hráči měli více prostoru pro regeneraci. Nechápu, proč se připravovat v listopadu na něco, co pak přijde až v březnu, kdy je situace úplně jiná. S cílem omezit množství přáteláků už byla založena Liga národů, ale vidíme, že i od jejího zavedení je pětina zápasů přípravných.
Kromě určité ztráty tradice, je složité vidět zásadní negativa. Zvýší se počet důležitých zápasů, pro diváky se reprezentační fotbal zatraktivní. Sice bude méně permanentní během samotné sezony, na druhé straně by mohl být kvalitnější, kumulovanější a v časech, kdy by ho fanoušci ocenili více.
Hlavně by se ale jednalo o obrovský ekonomický přínos pro menší svazy, jako je ten český. Existoval by tak častější zdroj příjmů z velkých turnajů. Pro hráče by se zároveň vytratil počet plonkových zápasů, které ‘nějak musejí’ odehrát, aby se neřeklo. Přitom ale každý ví, že to hlavní se odehrává jindy.
Témata:
pohled, sport, Martin Vait, Anglie, Olympijské hry, fotbal, Evropa, Německo, Euro, Společnost národů, Fotbalová asociace České republiky, Katar, okno, Sport na Heureka.cz
Související články
