Návrat skateboardistů do ulic: bez policie a dokonce s podpisem
Vzhledem k tomu, že závody se budou pořádat znovu asi až za dlouho, museli jsme si všichni najít i jiné způsoby, jak se vyhecovat k nejlepším výkonům a zůstat co nejhladovější po posouvání vlastních limitů. Vzhledem k tomu, že během všech vládních opatření byly zavřené i skateparky, trochu nás to vyhnalo zpět do ulic.
Disciplína street-skateboarding, ve které závodím, vznikla na ulici. A skateparky jsou vlastně jen napodobenina překážek, které se nacházejí v ulicích - schody, zábradlí, patníky a podobně. Zásadní rozdíl je ale v tom, že ve skateparcích je vždy vše perfektní. Rozjezd, povrch i velikost překážek. Jezdit na ulici je technicky i psychicky daleko náročnější.
Potom, co jsme jezdili většinu času ve skateparcích a připravovali se na závody, pro nás bylo mnohem těžší to v ulicích najednou zvládnout, i když jsme vlastně neměli moc na výběr.
Nejdřív to byl boj. Asi tak, jako když po Vánocích přijdete poprvé do gymu. Ale čím víc jsem jezdil na těžkých místech v ulicích, tím víc jsem si uvědomoval, že to může být přínosem i pro moji přípravu na závody a vyrovnání se se zrušenou sezonou.
Na skejtu jde o to, že si najdete třeba zábradlí, schody, a vymyslíte si, co za trik tam chcete ukázat. Přestože se v ulicích nejede žádný závod, řeší se, kdo dal zábradlí z nejvíc schodů a kdo prostě dává ty nejtěžší věci. Je to takovej nekonečnej boj mezi jezdci.
A teď, když můžeme zapomenout na závody, je to ideální způsob, jak se udržet ve střehu. Neuvažuju o tricích, které bych chtěl předvést rozhodčím na závodech. Teď vymýšlím věci v ulicích, které si natočím, a překonám tak svoje limity a strach. Za tu dobu, co přes víkendy nezávodím na světových akcích, ale bojuju v ulicích na všelijakých zábradlích a podobně, mě překvapily hlavně dvě věci.
Moje ježdění netrpí
První, nejdůležitější je, že když jsem byl mladší a takhle jsme jezdili vlastně pořád, lidi nám moc nefandili. Kolikrát na nás volali i policajty, ať odněkud zmizíme a nerušíme.
Vždycky to bylo spíš nepřátelské. Ale teď náhle nastal obrat o 180 stupňů a lidi nás povzbuzují. Dívají se a podporují nás, aby se nám věci, co zkoušíme vlastně pod jejich okny, povedly. Je to velice příjemné.
Jednou se mi dokonce stalo, že za mnou přišla paní, jestli bych se podepsal pro jejího syna, že nás poznala. Prostě jen pozitivní přístup. Nevím, jestli se lidi jen nudili přes karanténu nebo se tak otočil pohled na skateboarding, ale je to super pocit.
Další zkušenost je taková, že jsem se bál, že moje ježdění ve skateparku a taky příprava na závody parku bude trpět. Je to právě naopak, ježdění v ulicích je natolik obtížné, že když se vrátíte do skateparku, je to jako zadarmo. Myslím, že jsem našel dobrý způsob, jak se tlačit dál, i když nejsou závody.
