Po mistrovství republiky ve skateboardingu jsme s kámošema z repre měli super plán. Chtěli jsme zavčas utéct z místního lockdownu, co není lockdown. I když si nerad stěžuju, aktuální podmínky jsou pro nás dost těžké. Ve vnitřních sportovištích fungovat nemůžeme, no a venku už není zrovna na pohodičku v kraťasech. Pro skateboarding to tak trochu lockdown je spíš kvůli tomu počasí.
Jasně, za ty roky, co jezdíme v garážích, na ulicích a všude možně, nejsme z cukru. Ale věřte, že když to schytáte do holeně v zimě, bolí to o hodně víc než v teple.
Stejný je to i s nasazením, prostě to nejde zrovna samo. I když bych se mohl tvářit, že makáme, co to jde, tak realita je, že se snažíme jezdit, aby nás to bavilo a abychom se nezbláznili. Vlastně ani normální „tréninky“ už jsme neměli pár týdnů.
Ale zpátky k tomu našemu plánu, který jsem avizoval v úvodu. Chtěli jsme odletět do Portugalska, kde se situace jevila velice příznivě. Všechno vypadalo jednoduše a levně, to by ale nesměl být rok 2020.
Přestože jsem procestoval celý svět a jet do Portugalska je pro mě asi jako si vyrazit do Ostravy, když jsem teď hledal letenky a snažil se přijít na to, kdy test potřebujeme a kdy ne, připadal jsem si, jako bych už pěknou řádku let trávil v důchodu a letenku jsem nikdy nekupoval.
Přes Francii jsme test nepotřebovali, ale letenka byla drahá. Přes Holandsko jen s testem, ovšem letenka levná. Háček je v tom, že nevíte, jestli po vás ze dne na den nebudou chtít ten test i ve Francii.
Hotely, to je jiná pecka! Pětihvězda za 500,- na noc, to se jen tak nevidí. No, jestli teď tušíte, že jsme vlastně vůbec neodjeli, tak tušíte správně, ha ha.
Situace se začala komplikovat i v Portugalsku, uvažovali o zákazu pohybu a podobně. Nám tedy hrozilo, že bychom přiletěli a byli tři týdny zavření na hotelu. Naše asociace nakonec rozhodla, že se to nebude riskovat, což je rozumný, ale to já nejsem.
Sedím teď v hale s přímotopem u nohou a plánuju, jak si ten podzim udělat sportovně hezčí i tak. Možná prostě někam zmizím a najdu si tam parťáky na ježdění, jako všude, kde jsem zatím byl. To je na skejtu super. Víte, že skoro každej, kdo má skejta, a může mluvit jakýmkoliv jazykem, bude kámoš.
Nicméně mě napadá ještě jedna věc. Tolik to teď nehrotíme, nemáme zrovna pravidelný režim, ale skejtuje se mi super. Dokonce mi přijde, že mi to bez toho tlaku ze závodů a výkonu jde daleko líp. Cokoliv nového zkusím, udělám do pár pokusů a ani mě nenapadne, že by to nemělo jít. Jsem naprosto srovnaný se svým ježděním a jediné, co očekávám, je radost. Neřeším, jestli mi nějaký těžký trik jde, nebo ne. Prostě si užívám ten proces bez tlaku.
Podobně jsem se cítil i na mistrovství republiky. Tolik let jsem byl zaseklej v tom kolotoči závodění, že jsem skoro zapomněl na tu jednoduchou radost, která tam byla vždycky a díky které jsem se vždycky dokázal jse zlepšovat.
Uvidíme, jak se mi to bude říkat, až budu muset jezdit v minus pěti stupních, je ních, ale jestli bych si z letošního roku chtěl něco vzít, tak právě tohle. Nebrat to smrtelně vážně a užívat si příležitosti, kdy můžu jezdit naplno. Už mi přišlo asi nějak moc normální cestovat po světě a jezdit si… Tohle je slušnej reality check.
Související články
