Házenkářská fantazie. Srbské individuality zdeptal pravý TÝM
O házené píšu nějakých patnáct let. S českým národním týmem jsem zažil leccos, od velkých výher v kvalifikacích po smutné konce na evropských i světových šampionátech. A že obojího nebylo málo... Tak hmatatelnou sílu z týmu kolem nezdolného bojovníka Filipa Jíchy jsem ale dnes v Brně zažil poprvé. Řeknu vám, byl to pěkný doják vidět dvoumetrová lamželeza, jak po každém gólu ryčí radostí, zatínají pěsti a v euforii do sebe narážejí hrudníky.
Když se sportovci odvolávají na důležitost psychiky, mnohdy to považuji za frázi a lacinou výmluvu. Jenže v odvetě play off o postup na MS do Kataru nerozhodlo nic jiného než hlava. Nemalujme si věci na růžovo, Češi nejsou lepší házenkáři než Srbové. Spíš horší, což ostatně hráči kdykoliv bez mučení přiznají.
Jenže tvoří lepší TÝM. Zatímco soupeři šli do odvety jako mistři světa, Jícha a spol. plni pokory, respektu a přitom obřího odhodlání a touhy. To vše dovedně promíchali a na palubovce oblíbené haly ve Vodově ulici proměnili v třaskavou směs, která zdevastovala nezdravé srbské sebevědomí.
S každým vstřeleným gólem rostla česká víra ve sportovní „zázrak“, všechno šlo najednou samo. Zato favorit byl zcela paralyzovaný, vyčichlé hvězdy Ilič s Vujinem absolutně nevěděly, co mají dělat. Ze hry byly vyzmizíkovány, v závěru skoro ani nehrály.
Smekám před tím, jak si celý tým osladil rozlučku s Danielem Kubešem. Nikdo nechtěl budoucího reprezentačního trenéra zklamat. Speciální respekt chovám k Filipu Jíchovi.
To je kapitán na svém místě. Kdyby se zraněným kotníkem dávno relaxoval s rodinou někde u moře, nikdo by mu to nemohl vyčítat. Ale on v Kielu po finále Ligy mistrů sednul do auta, zdolal tisíc kilometrů a vyždímal ze sebe poslední zbytečky energie. Ačkoliv mohl v play off předvést sotva padesát procent svých výjimečných schopností, bez jeho sebeobětování by tento oslavný článek nevznikl.
Účast na světovém šampionátu v Kataru je pro českou házenou požehnáním a spásou.
