Smekám klobouk. Před pořadateli, klubem HC Kometa Brno, hráči, trenéry, dobrovolníky, sponzory… Ti všichni se postarali o jedinečný zážitek – návrat špičkového hokeje za Lužánky. Neměl by ale smysl, kdyby se v šíleném mrazu strmé tribuny nezaplnily tisícovkami statečných fanoušků. Neuvěřitelně statečných…
Asi bych to neměl přiznat, ale přiznám. Celý zápas jsem v minus sedmi stupních venku nevydržel. Druhou třetinu jsem sledoval v teple přilehlého hotelu u velkého plátna. Neměl jsem na to.
O to víc obdivuju všechny, co vydrželi od začátku až do konce a ještě se dokázali nabízenou podívanou srdečně bavit. Vyžadovalo to velkou dávku odolnosti a psychické síly.
Když jsem viděl, jak těsně před utkáním odchází podlomená mladá dívka s drkotajícími se zuby a nepřítomným pohledem za asistence dvou záchranářů ze stadionu, říkal jsem si: Má tohle všechno smysl?! A odpovídal jsem si: Nemá!
Nepochybuju o tom, že se hokejisté těší na návrat do zateplené haly a kabiny. A diváci na své místo, za které nezaplatí tisícovku za večer.
Přesto - nebo právě proto – díky za neděli. Byl to jedinečný zážitek, pro spoustu účastníků neopakovatelný. Negativní (kvůli mrazivému počasí) i pozitivní (kvůli všemu ostatnímu).
Jednou, maximálně dvakrát za rok to ale stačí. Bohatě. Tak ještě v pátek proti Spartě a pak hezky zpátky do moderní doby. K hokeji, při jehož sledování vám nemrznou nohy v sibiřkách.
Související články
