Jak jsem se v Baku pletl s Bořilem. Po třech letech je vlevo zase nejlepší
KOMENTÁŘ MICHALA KVASNICI | Přes třicet stupňů, ohromné dusno, ponurá nálada. Pamatuju si to jako dnes. Bylo po čtvrtfinále EURO 2020 (hráno kvůli covidu 2021), seděl jsem na Olympijském stadionu v Baku a v duchu si říkal, že jedna éra zřejmě končí. Po náročném programu viditelně unavený Jan Bořil se mi nejen v Ázerbájdžánu proti Dánsku (1:2), ale ani během celého „kočovného“ turnaje moc nelíbil. Přišlo mi, že reprezentační úroveň už je pro něj, navzdory stabilním výkonům ve Slavii, moc.
Tenhle pocit ve mně zesílil i proto, že jsem pár dnů před největším zápasem českého nároďáku za poslední roky viděl v Budapešti s Nizozemskem (2:0) na pozici levého beka válet Pavla Kadeřábka.
Výborně zaskočil právě za vykartovaného Bořila a řekl si o další šanci. Ta už ale nepřišla. Ani proti Dánsku, ani nikdy příště. Kadeřábek o tři čtvrtě roku později reprezentační kapitolu radši uzavřel.
Bořil se mezitím vážně zranil, a tak začalo hledání nástupce. Aleš Matějů, Filip Novák, Jaroslav Zelený, Milan Havel, Michal Sadílek, Václav Jemelka, Jaromír Zmrhal...
Pokusy kouče Jaroslava Šilhavého ukončil až objev David Jurásek, pak David Douděra. Zdálo se, že je konečně vyřešeno. A podobně uvažoval i nový trenér Ivan Hašek, jemuž mezitím v „S“ do foroty dorostli Matěj Ryneš s Ondřejem Zmrzlým, což je příjemná zpráva. Tudíž dost perspektivních leváků na top adresách a k nim spolehlivý univerzál Douděra, to není špatný výhled do budoucna.
Navíc ještě dál pod čarou vykukují i Daniel Horák, Matěj Polidar nebo Daniel Holzer.
Střih o tři roky později od utkání v Baku. Bořil táhne Slavii, je zaslouženě zpátky v nároďáku, všechny konkurenty (samozřejmě i kvůli jejich různým problémům) strká do kapsy a já si bez něj v současnosti nedovedu představit základní sestavu.
Je na své pozici momentálně nejlepší, musí hrát. A je úplně jedno, že je mu třiatřicet a někomu to nezapadá do koncepce o World Cupu 2026.
Jsem rád, že jsem se mýlil.
