BLOG: Proč mě (Říhu) nikdo nemá rád?
MIROSLAV HORÁK - Zeptejte se v Rusku, co si myslí o Milošovi Říhovi. Dopadne na vás vodopád pochval a superlativů. Zeptejte se na Slovensku, jak o smýšlejí o témže trenérovi. Uslyšíte slova o respektu a úctě k jeho práci. Zeptejte se v tuzemsku, jak tady na něj nahlížejí. Možná se dozvíte cosi o solidním trenérovi, ale také něco o nafoukanci a sebestředném playboyiovi. Tak to prostě je.
Na Miloše Říhu přesně pasuje ono: buď je milován, nebo nenáviděn. Proč jej v cizině oslavují, zatímco v tuzemsku platí za chlápka, s kterým je těžké vyjít a stejně tak složité vyznat se v něm? Myšleno tím v práci. Jinak on je bezvadnej společník, s ním se u sklenky vínka nikdy nenudíte.
Bez vytáček přiznávám, že i mně trenér Říha něčím neseděl. Nechápal jsem, proč je tak háklivý, uražený z prkotin. V mnoha článcích o něm či jeho týmu řešíval každou větu, pitval každičké slovo.
Jakmile se napsalo něco, co mu zrovna nevonělo, uměl to dát vzápětí najevo. Svojí odměřeností, přehlížením, rýpanci, očividnou nedůvěrou.
Často se cítil zneuznaný, z jeho vyjádření nejednou čišelo přesvědčení, že proti němu brojí celá armáda médií, druzí trenéři, kteří mu závidí. Úplně spokojený nebýval ani ve chvílích, kdy hrával o medaile a byl nahoře. To mu zase přišlo, že jeho práce není dostatečně oceňována, že sláva míří na jiné, kteří si to třeba tolik nezaslouží.
 |
Kdysi pro deník Sport pomohl nafotit sérii snímků, kdy s drsným výrazem bouchá pěstí do stolu (samozřejmě, že dobrovolně).
A pak se mračil, když fotografie začaly vycházet. „Vy mi do novin nikdy nedáte hezkou fotku. Jenom tu, jak někde řvu. Ale já vím, že už to jiný nebude,“ vyčítal mi při extraligovém finále Sparta-Pardubice na jaře 2007.
Naštěstí pro něj se neutopil v českém království „nepřejícnosti“ a vyrazil na ruskou frontu.
Tam se našel. Také proto, že spadl na zem. Začal od píky. Jednak věděl, že tam s projevy bolestínství velkou díru do světa neudělá, jednak mu pomohlo prostředí, v němž je osoba trenéra váženější než je zvykem v české kotlině.
Není to přehnané tvrzení, ve Spartaku Moskva dřel od rána do večera. A jednoznačně to byl on, kdo tento zašlou slávou zaprášený klub postavil na nohy. Co rok, to vzestup výš.
Říha učinil ze Spartaku postrach favoritů. Když před dvěma lety jeho parta vymetla z play off Petrohrad, klubová legenda „JAK“ Jakušev se Říhovi oficiálně poklonil a vzdal mu hold. „Takhle skvěle hrál Spartak naposledy v 70. letech,“ vyzdvihoval českého kouče v médiích. Byla to pocta. Plným právem namířená.
A Říha si začal plně užívat toho, co v Česku nemíval: značné oblíbenosti tamních novinářů. Uměl to s nimi a umí pořád. Je k nim srdečný, v pravý čas žurnalistům nadávkuje vtipné bonmoty. Jaký to rozdíl oproti věčně zachmuřeným a uzavřeným ruským stratégům! „Náš pan Miloš,“ píší srdečně o Říhovi spokojení ruští novináři.
Rodák z Přerova se perfektně uzdravil i z tvrdé rány, kterou pro něj znamenal odchod ze Spartaku loni v říjnu. Kouč to bral jako zradu. Trestný čin nevděku za roky tvrdé lopoty v Sokolnikách.
Chtěl domů, na všechno se vybodnout. Přesto sáhl po nabídce Atlantu, ač si za to zprvu sám sobě nadával. Zdeptaný kouč na střídačce zbídačeného mužstva. Jak tohle může dopadnout?! Dopadlo to tak, že Miloš Říha nyní s lahvinkou vína v moskevském apartmá spokojeně čeká, až osud přihraje finalistu Gagarinova pohára. Pohoda, pijánko…
Na co to ukazuje? Mimo jiné na to, že Miloš Říha je výborný kouč. A také na to, že když se oprostí od okolních tlaků a přestane vidět ve všech možných i nemožných sférách samé nepřátele, výsledek se dostaví. Co výsledek, výsledky! Protože on fachman zkrátka je. To mu nemůže nikdo vzít.
Přesto si dovolím neomaleně zmínit jednu trenérovu slabinu, na níž je potřeba zapracovat. Styk s hvězdami.
S Dominikem Haškem mu to v práci evidentně nevyšlo. Ne zrovna ojediněle se tvrdí, že Miloš Říha umí skvěle s bezejmennými hráči. Bezejmennými zní hrozivě, ale všichni víme, co je tím myšleno.
Hůř se mu však pracuje na bojišti, kde má proti sobě silné oponenty z řad hráčů, kteří to někam opravdu dotáhli. „Kdyby Miloš uměl zpracovávat svoje ego, byl by dnes ještě dál. Musí pochopit, že hvězdou týmu není on, ale především hráči. Oni jsou v první linii, on v té druhé,“ řekl mi nedávno jeden hokejový manažer. To není nadávka, to je upřímná rada.
Až si tohle plně uvědomí a začne se přátelsky míněným návodem řídit, stane se králem nejen v Rusku, ale i u nás doma. Tam, kde se tak „nedoma“ cítí. Tam, kde nevěří, že dostane nabídku vést reprezentaci. Tam, kde ji stoprocentně dostat musí. Protože jinak je něco špatně.
