V Liberci není pořádně vidět. Platí však, že Tygři vidí dál než ostatní
Nejezdím do Liberce zdaleka prvním či druhým rokem, pamatuju ještě tuhé extraligové bitvy ve vedlejší Svijanské aréně. Proto mě tolik zarazila „tma“, rozprostřená nad ledem v jednom z nejmodernějších stánků v zemi. A nebyl jsem zdaleka sám. Hudrovali například fotografové, ale i přímo ti, kterých se to nejvíc týká: hokejisté. Samo sebou, že ti z Mladé Boleslavi. Soupeř, zaražený slabším nasvícením, na jaké málokde narazíte.
Když jsem před brankářem Davidem Rittichem namítl, že oba brankáři mají stejné podmínky k chytání, ujišťoval mě, že tomu tak úplně není. Že ten domácí je přece jen zvyklejší. Na tom něco může být.
Proč se o tom vůbec rozepisuju? Přijde mi, že Liberec má vše pevně v rukou. Čímž vůbec netvrdím, že si chce nějakými propočty luxů opatřit výhodu. Třeba jen blbě vidím.
Imponuje mi celkově, v jakém stylu se Bílí Tygři valí od začátku sezony do cíle. Pokud nesejdou z nastoupené cesty, dostanou to, po čem touží. Další pohár.
Aktuální rival není žádný outsider a otloukánek, Mladá Boleslav přesvědčuje, že se jen tak nevzdá, na začátku a na konci první řežby předvedla, že dovede zatopit. Všem. Jenže Tygři vyhrávají i v jiných ohledech. Během jednoho zápasu už myslí na další. Takže ke konci partie přitvrdí, zkouší, co z toho kápne. Ve hře je rozhození klíčových hráčů soupeře. Provokace, vetření pod kůži oponenta. Snaha vytočit ho.
Co kdyby neudržel nervy, předvedl „blikanec“ a řekl si o disciplinární řízení? To se vždycky hodí. Navíc v prostředí, kde sudí zdaleka nevidí všechny nefér zákroky. Třeba ten na Pavla Musila, jenž skončil podezřením na otřes mozku a možnou absencí v dnešní odvetě.
Zkrátka a jednoduše, Liberec ví. Má plán na všechny situace. A vidí dál i v tom svém šeru.
