Nedůstojný konec v reprezentaci hokejového gentlemana Hudlera
Podobně jako jednou provždy skončil seriál s lámáním Jaromíra Jágra k návratu do reprezentace, uzavírá se příběh o poskytování služeb národnímu týmu v podání Jiřího Hudlera. Po posledních událostech si nedovedu představit, že by některý z koučů zdejší elitní jednotky (jedno, zda stávající, či budoucí) požádal útočníka o vyhotovení díla. A také, že by sám Hudler po svých zkušenostech projevil zájem rozkrájet se pro druhé.
A tak pozorujeme nedůstojné finále bizarního bijáku, který je snad lepší vypnout a uložit někam na dno archivu. Natáčení trvalo přes šest let, první klapkou byla nominace Vladimíra Růžičky na olympiádu ve Vancouveru 2010. Další kapitolu obstarala hráčova odvetná opatření vůči trenérovi při následujícím šampionátu v Německu.
Následovala nejsledovanější kapitola s názvem Soči 2014, aby několik dalších výživných scén obstaraly pletky se Světovým pohárem ukončené marnou snahou generálního manažera dohnat útočníka na telefonu. Zbyla pachuť. Na obou stranách. A tak to i zůstane.
Rozumím reakcím tábora fanoušků stojících za Hudlerem. Nechápou, jak tento hráč nemohl projít dvojím nominačním sběrem a najednou je žádaný, když se ofenzivní páteř týmu hroutí. Teď jim bude najednou dobrý, co? Ať si naprdnou!
Chápu i po vlastenecké linii robustněji založené příznivce, jimž nejde na rozum, jak může někdo odmítat národní dres na takovém superpodniku. Tohle mimochodem nechápou ani v zámoří.
Co vadí mně, je, že Hudler nebyl ochotný přijmout telefonát a Martinu Ručinskému, chlapíkovi ze stejného fochu, žádné kancelářské nule, na rovinu říci, proč nikam nejede. Tady loňské ocenění hokejový gentleman roku v NHL vyznívá poněkud nepatřičně.
Vím, je to těžké překousnout, přesto si mohl spočítat, že kdyby na náhlou nabídku kývl, mohl na všem vydělat. Byl by za frajera. Navíc by obdržel pozici v elitních útocích, flek na přesilovce. Zkrátka by dostal prostor ukázat, že měl být povolán dávno. Za prokázání nadhledu by sčítal další plusové body u veřejnosti. Leč nestalo se.
Na druhé straně, v poslední fázi zoufalé sháňky to chtělo výraznější cit od vedení národního týmu. To si nemohlo dávat velké naděje na Hudlerovo nalákání, neboť dotyčného oslovilo až tehdy, kdy vyšlo najevo, že David Krejčí uvidí torontské bitvy jen z gauče.
Chyba. Hudler není Birner (při vší úctě), takového hráče musíte mít zkontaktovaného s předstihem, použít diplomacii, ať se to vašemu naturelu příčí, nebo ne. Kdo se domnívá, že třeba s Jágrem bylo vždy snadné pořízení, nechť si to dál myslí.
Takhle to zkrátka chodí. Hráči NHL bývají citliví i přecitlivělí na zacházení z domoviny. Po letech strávených v Americe bývají k českým zvyklostem (lidem) nedůvěřiví. Jsou navyklí na jiný servis tam, kde je vše precizně vycizelované. Často s přetvářkou, naškrobenými úsměvy, ale tvrdý byznys takhle funguje a oni to berou. Přičemž platí, že co zdejší hráči skousnou v zámoří, například trejd ze dne na den, zhusta nepolknou doma.
Tyhle předsudky v Hudlerově případě také sehrály důležitou roli.
