Stát musí pomoci, neklekat na krk. Nařízení ve sportu zaslouží změkčit
Opatření na maximální možné úrovni, dodržování veškerých hygienických pokynů a směrnic, ani známka podcenění. Hokejový svaz má absolutně jasno v tom, že během nedávné akce dvacítek nepochybil. Výsledkem je 17 nakažených přímo v české výpravě. A kdo ví, kam se to rozneslo dál.
O čem to svědčí? Třeba o tom, že když hokejisty nezamknete do hermeticky uzavřené ohrady, jako to udělala NHL, koronavirus si vás najde, byť můžete lehce nabýt dojmu, že jste proti nákaze vyrukovali na maximum.
Svaz si v případě brněnského srazu mohl počínat důsledněji, vyžadovat například čerstvě negativní testy, nepouštět hráče z merku, vytýčit jim pohyb pouze z bodu A (stadion) do bodu B (hotel). Ani to však není záruka bezproblémového odjezdu každého ze zúčastněných. A upřímně, dříve či později se z takového režimu jeden regulérně zblázní.
Pravdu má Libor Zábranský, podle nějž se na hokej žene katastrofa. A taktéž Jaromír Jágr, jenž má za to, že současná protiepidemická nařízení posílají sport do záhuby, odkud těžko bude návratu. Je to přesně tak.
Hokej musí vykoumat, co dál. Stávající systém předpisů extra progresivní výsledek nepřináší. Ani nemůže. Postih za jednoho nakaženého sportovce, který je zcela bez příznaků a kvůli němuž celý tým musí na čtrnáct dnů do karantény, je devastující, pro mnohé experty i nesmyslný až absurdní.
Pořád dokola a ze všech stran zaznívá názor, že se s koronavirem musíme naučit žít. Tak pojďme nastavit způsob „soužití" s výraznější dávkou logiky a porcí strachu ne větší, než je nezbytně nutné. Ve zkratce: komu není dobře, ať opustí svůj tým, informuje lékaře a jde se vyležet domů. V případě covidové nákazy přísná izolace.
Klíč vězí v každém z nás. Neblbnout, být ve střehu a zodpovědný. Na státu pak je, aby lidem udržel normální život, nepřiváděl je do depresí, nepodléhal panice. A s povolanými manažery z oboru našel rozumné východisko. Přetrvávající nařízení ve sportu jimi nejsou. Zaslouží uvolnit, změkčit.
