A teď do mě! Tvrdím, že „magor“ Hrachovina je inspirativní člověk
Hokejová Karjala ve Finsku skončila pro český hokej velmi solidně, veze druhé místo. Za pár měsíců, natož let, si na umístění český fanoušek nevzpomene. Zato mu zůstane v hlavě, že všechny zválcovala předem odsuzovaná a znevažovaná ruská dvacítka. A ještě povylezl jeden moment nad ostatní. Žhavé výstřely Dominika Hrachoviny.
Jak známo, šestadvacetiletý brankář před vstupem do turnaje při virtuálním setkání s novináři svébytně odpověděl na téma koronavirové krize, o níž prohlásil, že je divadlem vymyšleným českými médii. Náladu měl v tu chvíli poněkud nevlídnou, ulítla mu i vulgární slova.
Ano, choval se nevhodně a také to schytal. Nakonec se po rozhodnutí vedení helsinské výpravy musel omluvit. I já bych to tímto považoval za uzavřené téma a dál už neřešil, zda by měl borec nadále oblékat reprezentační dres či nikoli.
Ale možná si zaslouží ztratit pár vět o tom, co nutí elitního hráče oceňované finské ligy k tak nevhodnému výstupu. Nejsem psycholog, v jednom jsem si však jistý.
Dominik Hrachovina zkrátka nevěří českému prostředí, chová k němu despekt a to dlouhodobě.
Má k tomu své důvody. A byť mu to tentokrát moc nevyšlo, jinak se nezdráhá o svém komplikovaném vztahu k rodné zemi mluvit. Což bych na něm osobně právě ocenil. Protože pokud se na to zdejší prostředí podívá z té správné stránky, může se ponaučit. Minimálně popřemýšlet, proč to říká.
V posledních letech česká hokejová branže vzdychá nad skandinávskými úspěchy, nad sadou titulů a medailí z různých světových akcí. Výchova finských hráčů v pětimilionové zemi je respektovaná napříč celým hokejovým světem, Dominik Hrachovina je její součástí už deset let. Může srovnávat. A srovnání mu vychází jednoznačně. „Ten systém je geniální,“ svěřil se někdy před třemi roky na stránkách deníku Sport a popisoval finský systém dorosteneckých a juniorských soutěží, který motivuje hráče sahat si den co den na dno svých sil, čímž se skvěle připraví na kariéru v dospělém hokeji.
V šestnácti vsadil vše na jednu kartu. Opustil komfortní zónu, zamával domovu, kde by to nejspíš nedal a bez znalosti řeči se vydal na sever. Sám. Nejtěžší možný začátek. Plno nástrah, naprosto cizí svět. Telecí léta. Chce to silného ducha vše zvládnout. Ale když si hlavu správně nastavíte, překonáte nesnáze, stanete se nesmírně silným. Vážíte si sám sebe, naberete sebedůvěru. Jednak tím, že stačíte výkonnostně, ale hlavně že můžete existovat ve společenském nastavení cizí země. Stanete se jedním z nich. To člověku ohromně dá.
Je z vás profesionál. Den za dnem větší a větší. Vlastním přičiněním a i díky asistenci prostředí, jaksi čistšímu, než je zvykem v tuzemsku. Rostete jako člověk, do toho vnímáte, jak finský hokej šlape jedním směrem, vše precizně nastavené a dodržované. Například finská brankářská výuka je považovaná za nejlepší na světě.
Z vlastní zkušenosti i dodávaných informací Hrachovina nic z toho v Česku necítil. Když jednou dostal otázku, proč už Češi nevládnou finské lize (počtem i výkonností) jako dříve, odpověděl jasně: Češi jsou trochu bohémové… Neuvědomují si, o co jde. Nepochopili, kudy letí druzí. Jinými slovy: český legionář přestal být plně profesionální a Finové veškeré nedostatky vykryli systematickou prací. Ve finské lize přestal být prostor pro českou kreativitu a schopnost improvizace. Už ji dodávají domorodci.
Pak se nemůže nikdo divit, jakmile Hrachovina vypráví o své kariéře stylem, že se do Česka vrátí až tehdy, kdy už žádná jiná cizina nebude k mání.
Rozdíly vidí i v soukromí, v obyčejném životě. V přímém přenosu v rámci angažmá v Tampere pozoruje, jak se finská vláda, potažmo stát mnohem lépe pere s koronavirem než my. Krom toho, že jeho poznámka o covidovém divadle byla jízlivá, lze z ní zřetelně vydedukovat jasný postoj a názor. Kdo si ho tam chce najít, najde. A kdo ne… Tak ne.
Velká škoda, že Hrachovina své myšlenky nepodal rozumněji, bez emocí a komentářem, který by osazenstvu českého prostředí mohl pootevřít oči. Třeba v tom, že jsou po ruce i jiné cesty než plošné restrikce, svalené na lidi bez adekvátního posouzení všemožných dopadů a vzniku těžkých krizí, které tato nařízení přinesou. Popsat, jak na to šli Finové.
Takhle je brněnský rodák vnímán mnohem víc za podivína a neřízenou střelu, možná až magora, který si neváží nasazení českého zdravotnického personálu. Věřím, že tomu tak není. Jsem o tom vlastně přesvědčený.
Ať si každý myslí, co uzná za vhodné, pro mě je Dominik Hrachovina především inspirací, jak nakládat s životní cestou.
A že teď plácl kraviny? Kdo z nás v životě ne?
