Potmě se vkrádáte do posilovny, zamykáte sportovní halu, aby nevyšel najevo deblový hřích, vždyť proti covidu jste imunní jen při dvouhře. Před nejedním hokejovým zimákem hlídá domobrana z řad rodičů, jejichž potomci si to protistátně rozdávají s partyzány odjinud.
Jakmile je po mači a policejní hlídka mimo zorné pole, neb udavačské oči nezachytily hemžení před stadionem, v účastnících vpravdě disidentského klání se rozhostí nezvyklé krásno. Převezli jsme je! Sportujeme!
Takových šprajců najdete po republice neúrekom. Lid je frustrovaný, dušený beznadějí, odhodlaný k zoufalým činům. Dříve obyčejná střetnutí pro žízeň, z lenosti mnohdy vynechávaná, se dnes stávají nedostupnou kratochvílí, luxusním povyražením z nezřídka depresivního stavu. Na tyhle donedávna tuctové zážitky se stojí fronty.
Kdo se pohybuje v prostředí českého hokeje, nemohl nezachytit zprávy o vzpurných trenérech, hráčích či rovnou celých klubech, kteří celkem sofistikovaně a nenápadně organizovaly zápasy, malé turnaje, jaké svět neviděl. O důvěrných trénincích nemluvě. Tajná liga, začalo se tomu říkat.
Vyčítejte jim to. Povězte jim do očí, ať nechají otrávené sportovce dál zavřené doma a donekonečna přihlíží, jak jim kdosi nahoře ustavičně ničí právo na budoucnost.
A protože v téhle zemi se máloco utají, bylo otázkou času, kdy té revolty bude více než malé množství. Tajná liga začala vadit. Bude průser, začali se obávat na hokejovém ústředí. I na svazu se časem domákli, že se v podhradí rozjíždí něco, co může v konečném důsledku někoho stát hlavu. A to je sám o sobě silný argument, aby ti, kteří to myslí dobře, ale holt jsou za škodnou, dostali přes prsty.
Svého času se zrodil i vpravdě zoufalý nápad učinit z amatérů dočasně profesionály a tímto krokem je zařadit do jakési obdoby bratrstva neohrožených, vlastníkům razítka z ministerstva zdravotnictví s povolením sportovat.
Na ty všechny si nyní hokejový svaz došlápl, nad vzbouřenými proudy přestal přimhuřovat oči. V oficiálním dopise dává zřetelně na srozuměnou, že od veškerých nepovolených aktivit dává ruce pryč. Někdo to chápe, jiný je vytočený. Leckdo ztratil poslední záchvěv naděje, že tahle země má o (relativní) blaho svých občanů nefalšovaný zájem.
Ministr školství jaksi zapomněl, že je i ministrem tělovýchovy, místo toho dechberoucí aktivitou plynule přešel k ministrování těloblokády. Hlasité ticho zní z NSA, kde po velmi potřebném dosazení nových agronáměstkyň nejspíš ladí detaily průtoku nových miliard do prostředí, ale spíš než návrat mládeže a amatérů ke sportu je tam tématem výroba opancéřovaných dveří po teplickém mecheche.
Ministerstvo zdravotnictví stále a dokola tragicky pozapomíná na význam slova prevence. Pochopí až časem, čemu přihlíželo, asistovalo a jaké peníze si od státu „objedná“ na léčbu tsunami nemocí, jimž šlo předejít opačným přístupem než nynějším alibistickým.
To už ovšem bude pozdě. Český sport bude mít dávno po kremaci. Ti, kteří se o ni zaslouží, si při posledním rozloučení budou moci vyprávět Felixe Holzmanna. „A jak je starý? Starý je dobře, ale dítě mám nemocný.“
Témata:
komentář, mládež, mládežnické výběry, Miroslav Horák, sport, hokej, Český svaz ledního hokeje, Ministerstvo zdravotnictví České republiky, NSA, Felix Holzmann, Hokej na Heureka.cz
Související články
