KOMENTÁŘ MIROSLAVA HORÁKA | Jakmile našinec dorazí do ciziny na angažmá, automaticky předpokládá, že se o něj místní hezky postarají, pomohou mu v začátcích. Opačně to příliš nefunguje. Na cizince se často díváme skrz prsty. Je to paradox. Český hokej sebou třísknul o dno, ale dál se bude štítit expertů, kteří opakovaně prokázali, že umí. Nejen doma. Ano, řeč je o Karim Jalonenovi a některých téměř vyděšených členech výkonného výboru svazu, kteří o zahraniční akvizici na střídačce národního týmu nechtějí ani slyšet.
Něco jiného je, pokud se bavíme o cizích hráčích, kteří nemohou zavadit o kloudnou práci, a tak si jdou vydělat na slušné živobytí do extraligy. Zhusta jako kompars a doplnění stavů. Je po nich poptávka, z velké části kvůli diskriminační tabulkové legislativě. Oni za to ani nemohou, prostě vezmou nabídku. Profit? Pro zdejší hokej nulový.
Česko má nyní možnost získat do svých služeb respektovaného zahraničního odborníka. Leckdo je rád, mnohem početnější je však zástup prskajících. Nejspíš jim přijde deváté místo na olympiádě cajk. A že nám poslední medaili pověsili na krk před deseti roky? Ve sportu, který na úrovni provozuje osm zemí na světě? Nejspíš slabý argument.
Angažování finského kouče by mnozí považovali za urážku národní hokejové pýchy. Popravdě? Nic takového neexistuje. Veškerá identita je fuč. Vlastníme parádní zaprášenou historii a nuznou současnost, fackovanou marnými medailovými ataky. A právě jimi slavné časy dehonestujeme.
Český hokej nemá moc na výběr. Proto mi přijde jako úlet šmahem odsoudit zahraniční možnosti. Nejde přitom o barvu cestovního pasu, v prvé řadě jde vždy o schopnosti daného adepta. Nenapadá mě relevantní důvod, proč bychom měli pochybovat zrovna o Jalonenovi.
Medaile sbíral ve své domovině, tým Suomi před šesti roky dotáhl do finále mistrovství světa. Venku se cítí také komfortně. S Bernem v minulých letech sebral dva švýcarské tituly, podceňovaný pražský Lev dotáhl do sedmého duelu finále KHL.
V Evropě si vybudoval robustní jméno a my budeme remcat, že by nám mohl něco poničit? Neměli bychom spíš ocenit, že do Prahy vůbec vyrazil debatovat o případném léčení někdejší výkladní skříně českého hokeje? Že ji nepovažuje za sajrajt, jíž není pomoci, a že se kvůli ní vzdá finské dvacítky?
Po Aloisi Hadamczikovi přišla dlouhá vlna návratů bez placky z velkých podniků. Růžička, Jandač, Vůjtek, Říha, naposledy Pešán. Co jméno, to specifický přístup, vlastní metody. Ani jeden tým jimi vedený medaili nevyfáral. Koho a v jaké části mozku napadne myšlenka, že s uznávaným Seveřanem bude hůř? Jde to ještě vůbec?
Reprezentace potřebuje kyslík, vyvětrat chmury zažrané do hráčských kójí i koberců v kabině. Jiný pohled na hokej rozhodně nemůže uškodit. Finská trenérská škola má čím dál lepší zvuk, stojí za to se jí obohatit. Pro české hráče může jít o vhodný impuls.
Nehoruju pro Jalonena. Jen mi nejde na rozum, proč ustavičně lpíme na něčem, co očividně nenese ovoce, a zdráháme se pustit do kuchyně prověřeného šéfkuchaře, co nevaří blafy. Ze všech možných informací vyplývá, že favority na repre džob jsou Jalonen s Hořavou. Asi se bude porovnávat, kdo je lepší volbou. Za sebe říkám, že by nebylo od věci oba stratégy propojit.
Související články
