Pro Šticha je tým nejvíc. Mohou to o sobě říci všichni hráči?
Mít Davida Šticha v týmu, jste v pohodě. Víte, že se za vás kdykoli postaví. Bodyguarda vysoké jakosti máte hned a rychle po ruce. Horší je to v obráceném gardu. Takového prudiče máte v oblibě asi jako největšího kamaráda své manželky.
Budějovický rabiát nemá v Motoru smlouvu kvůli tomu, aby ladnými pasy rozjížděl ofenzivní akce. Podepsal se pod kontrakt, aby deptal soupeře, vtíral se mu pod kůži, ztrestával jejich ataky. Aby sám vyvolával konflikty, ocitne-li se jeho tým v bídě a potřebuje nutně něco, čím by obrátil zápas, když jiné zbraně opakovaně selhávají. Jde mu to velmi dobře, nejlépe v extralize, řekl bych.
Samo sebou, že Štichovi drtivá většina protihráčů nemůže přijít na jméno, mnozí jeho herní schopnosti považují za velmi nízké, jsou i tací, co se mu vysmívají. Tahle profese nemá v tuzemsku extra tradici, natož pochopení. Je však důležitá. Zvlášť v play off, takoví hráči mají náboje obracet série.
Jasně, nesmí se to přehnat, Štich si musí dávat pořádného majzla, rozum nesmí vytéct z uší. Je velmi tenká hranice, kdy vlastním zájmům pomáháte a kdy už jdete proti nim. Ne vždy se to povede.
David Štich se přesto mnohem častěji ocitá v té první kategorii. Tam, kde se černé práce jiní štítí, on nastavuje svůj ksicht (pardon), riskuje úraz i svoji reputaci. Tým je pro něj nejvíc. To nemohou pokaždé říci všichni hráči.
