Video se připravuje ...
POZNÁMKA MIROSLAVA HORÁKA | Už loni na jaře se hokejový národ spojil a s nefalšovanou euforií přijímal comeback áčkové reprezentace mezi medailemi honorované účastníky mistrovství světa. Konec kletby, potažmo zatracení přišel po dlouhých deseti letech. Ještě delší časový úsek se čekalo na uškrcení medailové absence z šampionátů dvacítek. Rovných osmnáct roků.
Vraťme se k tomu, co obě cesty za plackou lemovalo. V případě elitního národního mužstva tvrdá sázka na systém. Maximální lpění na nastavené taktice, minimum prostoru pro vlastní úkrok jinam v případě, že vyžadovaný manuál selhává, kdy je soupeřem přečten a úspěšně pacifikován. Bronz byl sebrán z ledu na poslední chvíli silou vůle a díky pár špičkovým individualitám.
Představení v Halifaxu snesla nejpřísnější současné nároky. České mužstvo vyplodilo bez přehánění světovou podívanou. Opakovaně, od začátku do konce podniku.
Hráči se v klubech Severní Ameriky naučili to, co by v domácí lize nemohli. Stali se sebevědomými osobnostmi. Nasáli gró kanadského přístupu, pochopili podstatu práce a dostali k sobě správné nadřízené, kteří je chtěli nechat vyniknout, vytáhnout z nich to nejlepší, nechat je rozdat si to s nejlepšími na férovku.
Bylo prokázáno, že český hokejista žije. Pokud se k němu zvolí správný přístup a dotyčný to má v hlavě v pořádku, můžou se dít nádherné věci. Dost by mě zajímalo, jak by to na ledě vypadalo, kdyby áčkový nároďák dostal Rulík, Židlický a spol. A kdyby dvacítce šéfoval Kari Jalonen.
Pro český hokej je skvělou zprávou, že může (a měl by) stavět na něčem, co pochází z nitra domácí kuchyně.
Témata:
Česko, reprezentace, poznámka, Miroslav Horák, Radim Rulík, sport, národní tým, hokej, ms hokej u20, Severní Amerika, Halifax, Kari Jalonen, Hokej na Heureka.cz
Související články
