Kongó Gumi je japonská stavební firma z Ósaky. Podílela se na vzniku mnoha slavných a významných staveb včetně Ósackého hradu a chrámu Hórjúdži. Byla velevážená a místní na ni byli pyšní. Z velké části také proto, že byla založena roku 578(!) a jednalo se o nejstarší nepřetržitě fungující firmu na světě. Už není. Zanikla roku 2006, po 1428 letech existence. Zkrachovala.
Zajímavé je, že město Ósaca nezvažovala, že by firmě pomohlo. Takhle to chodí a je to správně – máš na to, nebo nemáš. Nic mezi tím. Legenda a chlouba? Nedá se nic dělat.
V Ostravě na to podle všeho koukají jinak. Zastupitelstvo patrně rozhodne o tom, že město za VEŘEJNÉ peníze vstoupí do nově vzniklé společnosti Bazaly, a. s., a bude financovat rekonstrukci stadionu, který patří SOUKROMÉ společnosti, jež zároveň vlastní Baník. Pokud dokonce rovnou neodkoupí jeho více než stomilionový dluh.
Zafunguje tu tedy to, co v Ósace nikoli. Sentiment. Pocit, že Baník, TEN Baník, přece nesmí padnout a že ho město musí zachránit ze svého rozpočtu.
Spousta Ostravanů s tím jistě bude souhlasit. Jaromír Nohavica například. Ten dokonce říká: „Bude důležité zapamatovat si, jak kdo rozhodne.“ Kdo prý nepodá pomocnou ruku, není „velký Ostravák“.
Je to přesně naopak. Nohavica v jedné své písni zpívá „Možná že se mýlím, snad mi to dojde léty“. Ano, mýlí se. Právě ten, kdo tu ruku zvedne proti záchraně soukromého subjektu, zachová se ve prospěch Ostravy. Protože ví, že za prostředky určené na společné hrušky se jablka pro vyvolené kupovat nemají a nesmí.
Z principu to platí kdykoli. Nyní ještě o to víc, že Ostrava má, slovy primátora Petra Kajnara, „jeden z nejnižších rozpočtů za poslední roky“. Co takhle ze společných peněz řešit to, nač jsou skutečně určeny – zdravotnictví, nezaměstnanost, školství, všudypřítomný smog, infrastrukturu? A proč mají něčí nepovedený byznys odskákat i ti, kterým je nějaký fotbal docela šumafuk?
Výjimky nefungují, ani pro Baník, protože jsou to – výjimky. Tohle je jedna, přijde další. Co když půjde na mizinu zasloužilý pekař, splatí město jeho dluhy? Jasně, co je „nějaký pekař“ oproti slavnému Baníku... Ale kde je ta hranice? A kdo ji určí? Onen pekař může právem cítit křivdu.
Správné řešení ovšem existuje. V principu jsou tři:
1. Současný majitel sežene na své soukromé podnikání peníze ze soukromých zdrojů. Půjčí si od banky, získá sponzory, prodá reklamu, ušetří na platech hráčů. S věřiteli se dohodne na splátkovém kalendáři. Koneckonců – co takhle uspořádat mezi fanoušky sbírku? Vždyť má-li Baník zachraňovat radnice, jistě za ním musí stát v třísettisícové Ostravě (okolí nepočítaje) mnohem a mnohem víc příznivců než těch osm tisíc, kteří v průměru chodí v této sezoně. Má to tu výhodu, že přispěje jenom ten, kdo chce, nikoli ten, za koho to rozhodne město.
2. Současný majitel peníze na své podnikání nesežene, ale získá soukromého zájemce, jenž klub koupí i s dluhy.
3. Nepovede se ani jedno a klub zkrachuje. Byla by to sice velká škoda (možná se to nezdá, ale mrzelo by to i mě), ovšem pořád lepší než tahat peníze z cizí kapsy.
Snad to léty dojde i Jaromíru Nohavicovi.
Související články
