Sedmiletá kauza: Pelta jako šelma v dotačním kurníku a soudní ping–pong
KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠKVORA | Nalézací soud ping, vrchní pong. V úterý se míček potřetí vrátil na hřiště vrchního soudu poté, co soudkyně soudu nalézacího neslevila ze svého vidění Peltovy kauzy. Nadřízenému orgánu vzkázala: není pravda, že jsme nedostatečně prokázali spáchání trestných činů. A znovu udělila poměrně vysoké nepodmíněné tresty. V hrubé zkratce tvrdí, že Pelta a Kratochvílová rozhodovali o přidělování investičních dotací (tedy veřejných peněz na konkrétní účely, například výstavbu hřiště) tak, aby z toho měli vlastní prospěch.
Je to samozřejmě možné. Pro lepší pochopení příběhu je namístě připomenutí, co počínání svérázného funkcionáře předcházelo. Peltovo a Kratochvílové počínání spadá do doby, kdy na ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, které dotace řešilo, panuje na odboru sportu chaos. Lépe řečeno, NIKDO neovládá klíč k rozdělení státních peněz do sportu. Na celém ministerstvu není člověk, který by spolehlivě uměl veřejné prostředky rozdělit. Uff.
Jistá ministerská administrátorka se u soudu stává v podstatě legendou, když bezelstně přiznává, že věci vůbec nerozumí. „Tu částku jsem nahodila, nevycházela jsem z žádných konkrétních podkladů,“ vypráví například a podobných perel nabízí víc. Abychom si úplně rozuměli: že se proti jejímu „nahození“ ozval Miroslav Jansta, předseda ČUS, vede k tomu, že ho stát sedm let drží pod krkem…
Jeden musí chtít věřit, že takový nepořádek je ve vedení země jen výjimkou.
Do tohoto mumraje vstupuje chorobně ambiciozní ministryně Kateřina Valachová, která si k sobě jmenuje coby náměstkyni kamarádku (kterou později potopí jako nadbytečné kotě) Simonu Kratochvílovou, sportovní dotační problematikou taktéž zcela nepoznamenanou. Ovšem rovněž ambiciozní a okouzlenou novými vysokými kontakty, což v kombinaci s neznalostí oboru znamená, že se nechá dobrovolně ovládat. Když něčemu nerozumíte, spíš kývete, tak to bývá.
Valachová, vědoma si až příliš bolestně faktu, že věci vůbec nerozumí, vytáhne do popředí těžké váhy sportu, Miroslava Janstu a Miroslava Peltu. Nejedná se přitom o žádnou zákulisní hru, úplně naopak: jmenuje je oficiálně garanty dotačních programů a lidem z ministerstva je představuje jako „moje kluky“, své pravé ruce.
Tím vpouští šelmu do kurníku. Kdo zná Miroslava Peltu, ví, že takovou šanci nemůže promarnit, lépe řečeno ani neumí. Tím spíš, když žije v – podle mého upřímném – přesvědčení, že ke svému počínání drží mandát z nejvyššího možného místa. Sám později vypoví, že se v tu chvíli cítil jako ministr sportu. Což, pozor, neznamená, že si může dovolit cokoli. Jenže on tyto mantinely necítí, vypíná se mu kontrolka. Že se však jedná o vysoce hraniční počínání – a to je svým způsobem definice jeho osobnosti – je nesporné.
V přímém přenosu včetně nebezpečných a případ pokřivujících úniků do médií tak dlouhých sedm let sledujeme kauzu, v níž justice musí stanovit hranici mezi přípustným lobbyingem a nepřípustným nakládáním s veřejnými penězi a pochopitelně zároveň rozhodnout, zda důkazy předkládané obžalobou postačují k verdiktu o vině.
O tom, že hranice to je skutečně vachrlatá, svědčí i rozporuplné pohledy soudců. Už víme, že soudkyně první instance ve věci investičních dotací třikrát vynáší odsuzující verdikt. Překročení práva vidí v případě osmnácti dotačních žádostí.
Oproti tomu soudce odvolacího vrchního soudu konstatuje, že se v jeho očích nepodařilo beze zbytku prokázat provinění obžalovaných. Třeba k nim došlo, ale důkazy scházejí a proto platí: in dubio pro reo, při pochybnostech ve prospěch obviněného. Mimochodem, oslovení právníci zběžně obeznámení s případem (nikoli obhájci) se rovněž vzácně neshodují, zda došlo k prokazatelně nezákonnému jednání.
Míč a paragrafy jsou teď znovu na straně vrchního soudu. Kruciální otázka tedy zní: zahnala soudkyně nalézacího soudu pochybnosti soudce odvolacího soudu?
Miroslav Pelta musí věřit, že nikoli. Pokud ano, je to pro něj i Simonu Kratochvílovou zpráva, o níž budou moci přemýšlet několik let.
