Mrtkův trest? Nevíme, takže „jasná“ stopka! Tak to u videa vypadat nemá
KOMENTÁŘ PATRIKA CZEPIECE | Byl to při porážce 2:3 až tragikomický obrázek. Jakmile na konci 19. minuty čtvrtfinálové vřavy se Slovenskem na mistrovství světa do 18 let fauloval český obránce Radim Mrtka, sjeli se rozhodčí k sobě a poradili se. Po chvilce dali jasný signál: „Jdeme k videu!“ Do té doby všechno v pořádku. A pak začala groteska se špatným koncem.
Zákrok zadáka třineckých Ocelářů vypadal ostře, slovenského nájezdníka ponechal v nepřirozené pozici na ledové ploše. Opakované záběry rozkryly příčinu. Koleno bránícího Mrtky zajelo přímo do útočníkova rozkroku. Způsobilo bolest, jakou znají pouze muži. Jasný faul s nešťastnou dohrou, avšak nic likvidačního.
Sudí stejného názoru nebyli. Vynesli ortel v podobě pětiminutového trestu a Mrtka musel pod sprchu. Mnohem závažnější byl nicméně způsob, jakým arbitři ke svému soudu došli.
Při pohledu na obrazovku na sebe totiž váhavě koukali, krčili rameny, usmívali se. Situaci zkoumali dlouhé desítky sekund, nemohli se rozhodnout. A nezlobte se na mě, tak rozvaha nad vyšším trestem zkrátka a jednoduše vypadat nemá.
Jistě je snadné zavrhnout tyto argumenty poukázáním na český žalozpěv po kousavé porážce ve federálním derby. Jenže tady jde skutečně o princip. Pakliže by muži v pruhovaném nasadili sluchátka, zhlédli tři záběry a se skálopevnou jistotou sdělili pětiminutový postih, možná s ním nemusím souhlasit, ale zcela bych ho respektoval.
Chápal bych jejich myšlenky: vzali by v potaz, že proti sobě nastupují osmnáctiletí a mladší kluci. Ohnuli by všeobecný rámec pravidel, aby se talentovaní reprezentanti zbytečně tvrdou hrou nezranili. Nechtěli by, aby se ze zápasu stala nekontrolovatelná bitva.
Tomu všemu bych rozuměl. Když ovšem zhlédnete aspoň tucet opakovaček a pořád nevíte, je špatně, když pak se stoickým klidem ukážete pět prstů.
Na tomto místě je třeba napsat, že Mrtkův konec v zápase výsledek zásadně neovlivnil. Nejen proto, že Češi znásobené oslabení v pohodě zvládli. Neúspěch národního týmu se rodil už při hrubém podcenění závěrečného skupinového utkání s Kazachstánem (3:4p). Mladíci mohli mít v hlavách, že dovolili historicky první úspěch asijského outsidera na MS do 18 let.
K tomu Češi vytvářeli zcela nepochopitelné přešlapy. Základem všech branek se staly nedorazy při rutinních rozehrávkách směrem do středního pásma. Nikdo po tuzemských nadějích nechce, aby zabíjeli svou kreativitu a puky raději odevzdávali obloučky hluboko na soupeřovu polovinu, nebo se jich zbavovali prostřednictvím zakázaných uvolnění.
Nápaditost je moc fajn, jen někdy hraničí s naivitou. Najít mezi nimi rozdíl bývá jednou ze základních hokejových dovedností. Na loňském Hlinka Gretzky Cupu, kde národní tým urval druhé místo, ji Češi měli. Teď chyběla.
