Otevřená kuchyně NHL. Dává pocit dopídění se všeho. Ale pozor, nepepřit
KOMENTÁŘ PATRIKA CZEPIECE | Často slýcháte, jak je NHL proti zbytku profesionálních soutěží jiným světem. Platí to do puntíku, což jsem z pozice novináře dobře poznal při současné návštěvě Buffala a New Jersey v Praze. Organizace a celkový přístup k médiím se ve srovnání s tuzemskými zvyky podstatně liší. Pokud už máte v hlavě romantickou představu absolutní dokonalosti zalité duhou, zase ji zmuchlejte a hoďte do koše. I zámořský gigant honí své mouchy, přesto má čím inspirovat a co předávat.
Na první dobrou vás praští totální otevřenost. Že mohou reportéři všechny tréninky bedlivě sledovat zpoza hrazení a často desítky centimetrů od přímých aktérů, je jedna věc. Po nácvicích však smí zavítat rovnou do týmové šatny, vyzpovídat kohokoliv z hokejistů. V Česku nemyslitelná záležitost. Neexistují navíc omezení jako nedotknutelnost gólmana nebo borců se zdravotními neduhy.
Zatímco se hráč převléká, přijdete k němu, uctivě požádáte o rozhovor. Žádný problém, pojďme. Všichni jsou školení, vědí, co si mohou dovolit odtajnit, kdy naopak karty zakryjí.
Nikdo nekontroluje, jaké otázky padají a co zní v odpovědích, častý český nešvar. Tady, když dotaz není po chuti, přichází zásah, nebo alespoň uctivá žádost mluvčího o nezveřejnění odpovědi. Extraligové kluby samozřejmě neházím do jednoho pytle, nicméně obecný princip bývá podobný.
V NHL se totéž nestane. Lépe napsat – stávat by se nemělo. Platí však, že zámořští kolegové nešťourají do věcí, kde cítí potíž. Téma Rusko? Kritika trenéra? Konfrontace s odpovědí? Nic takového se za Atlantikem moc často nenosí.
Stačilo před mediálními koordinátory vyslovit jméno Dominik Hašek a oči byly na šťopkách. Snad nejostřejší kritik aktuálních poměrů v NHL je svým způsobem tabu. Ptát se na něj v souvislosti s postoji k lize sice není zakázáno, z atmosféry však snadno vycítíte, že lépe se tématu vyhnout. Když už by k němu došlo, lze očekávat bezduchou odpověď, smetení věci ze stolu.
NHL dává pocit, že smíte nahlédnout pod pokličku, dopídit se čehokoliv. Nejde o žádnou iluzi, přesto fungují nepsaná pravidla, podle nichž nablýskaná show běží a která je třeba respektovat. Víte, na čem jste a taky to, kdy už se dostáváte do ofsajdu. A kdy hrnec s voňavou polévkou začíná nebezpečně probublávat.
Tiskové konference s trenéry a vybranými hvězdami mají omezenou délku i počet otázek. Česko je v tomto směru naopak benevolentnější, bod pro něj. Pokud si v lese zdvižených rukou nezískáte pozornost muže, který vybírá příští držitele mikrofonu, máte smůlu. Další šance nepřijde.
Jde o vysoce konkurenční prostředí, v němž kanadsko-američtí kolegové sypou dotazy s kadencí kulometu. Nic jiného nezbývá. Trenér vám zodpoví jedinou otázku, ve výjimečných případech dvě. „Tahle bude poslední,“ oznámí často znenadání organizátor konference.
Ani NHL není elitní modlou bez chybky. Najdou se. Přesto by české kluby mohly po jejím vzoru ještě více zpřístupnit vlastní produkt nejen novinářům, ale hlavně fanouškům. Extraliga udělala za poslední sezony v medializaci obrovské skoky. Dotáhnout nejlepší ligu světa přesto ještě nějaký čas zabere.
