Roman Hamrlík, hvězda bez fanfár. Stálice, jakou jsme neuměli ocenit
V dnešní době by se u vchodu přetlačovaly televizní štáby a zástupy novinářů. Ale když se v roce 1992 stal Roman Hamrlík první českou jedničkou draftu NHL, čekal jsem na něj na letišti v Ruzyni sám. V novinách mu pak dokonce zkomolili jméno a udělali z něj „Mamrlíka“.
S bráchou Martinem měli doma v Otrokovicích pokojíček vytapetovaný plakáty kapel jako Metallica a Faith No More, poslouchali metal a snili o NHL.
Z draftu s ním tehdy přiletěl vysoký útočník Libor Polášek, jehož v prvním kole bral Vancouver. Ale ten skončil na farmě, pak se ohřál šest sezon v extralize a postupně upadal v zapomnění.
Ani starší sourozenec Martin neměl štěstí. V rozhodující době ho zradilo zdraví, ale z Romana vyrostla hvězda, i když neproměňoval trestná střílení, natož tak šikovně jako brácha, netrhal sítě a neposílal soupeře metat kozelce.
Nejvíc se o něm mluvilo, když chránil na olympiádě v Salt Lake City gólmana Haška a Wayne Gretzky kvůli němu pak vyhlásil válku celému světu.
Vyrostla z něj stálice, jakou jsme v našich končinách ani neuměli ocenit. Hvězda bez fanfár. Nebyl na pohled tak zábavný jako všichni ti ostřelovači nebo lamželeza, nedal svůj zlatý gól. Zůstala v něm duše kluka, který jako by pořád nechtěl uvěřit, že se mu to všechno podařilo.
„Až příští sezonu vyhraju Stanley Cup, vezmu ho sem na terasu a oslavíme to,“ líčil ještě v létě při rozhovoru ve svém pražském bytě. Ta chvíle už nepřijde. Ale i tak toho Roman Hamrlík dokázal dost.
