Nemusíte zrovna sledovat skvělý seriál House of Cards (česky Dům z karet), abyste pochopili, jak se dělá velká politika. Jmenování příštího trenéra hokejové reprezentace, to je taky hodně vysoká – i politická - hra.
Vybrat nového trenéra byla nutnost, blíží se přece Světový pohár a ještě před ním se musí zvládnout „výmysly“ zámořských organizátorů, jako oznámení jmen hráčů a jiné náležitosti, sloužící víceméně k reklamním účelům. Nicméně při nominaci má v našich krajích poslední slovo hlavní trenér. A je nesmysl, aby mužstvo vybíral někdo, kdo během World Cupu u týmu už nebude.
Ve Švédsku nebo Finsku, kde má vše svoji posloupnost, koncepci a řád, je zcela běžné, že budoucího kouče oznamují dlouho dopředu. Josef Jandač mohl být odhalen mnohem dřív a důstojněji. Bez spekulací a domněnek, k nimž vybízí právě způsob, jakým k tomu došlo. A v tom spočívá rozdíl mezi kultivovaností velkých pokerových hráčů ve Skandinávii či zámoří a českou valchou.
O svém povýšení Josef Jandač samozřejmě věděl, ale potvrdili mu ji vlastně novináři při prvních žádostech o rozhovor, což jen dokresluje fakt, jak krkolomně svaz s tak zásadní informací naložil. Včetně naprostého selhání komunikace. Jindy s velkou pompou vyhlašuje kdejakou prkotinu. Tuhle novinu rozšířil málem jak šifrovanou depeši, v tuctové tiskové zprávě.
Ovšem s Jandačem se předem počítalo a karty byly rozdané. Stejně jako před šesti lety, kdy podobným způsobem přišel o místo u národního týmu sám Jandač. Tehdy dělal asistenta Vladimíru Růžičkovi , který měl po sezoně skončit. Olympiáda ve Vancouveru 2010 skončila neúspěchem a Jandač sám na to velmi soudně poukázal, když byl předběžně osloven, zda by se nechtěl stát následníkem trůnu. Pak na dlouho zavládlo ticho. Přišel šampionát v Německu a po něm zlaté opojení. Jenže v té době už bylo o novém trenérovi dávno rozhodnuto. Stal se jím Alois Hadamczik .
Vladimír Vůjtek není Frank Underwood ze zmíněného seriálu. Žádný sekerník, intrikán, ani vejtaha. Je to naopak umírněný, zdrženlivý a velmi slušný člověk. Možná až příliš. Nebije se do prsou, nepotřebuje nic dokazovat. Na námitky, že patří do staré školy, však odpověděl při prosincovém turnaji Euro Hockey Tour. V posledních dvou zápasech vzal věci konečně pevně do svých rukou a český tým začal mít výsledky.
Vůjtek je rovněž znám svým poněkud zdrženlivým postojem k NHL. A tak možná i překvapil jeho výrok, jak ho mrzí, že se s ním pro World Cup nepočítá. Zároveň uvedl, že na svoji případnou budoucnost u reprezentace nebyl tázán. Kdyby se o to hlásil víc, třeba měl ještě šanci. Jenže tohle není jeho styl. Pokud snad na takové téma přišla řeč, tak nejspíš jen pro formu. „Chceš pokračovat? Nechceš, viď?“ Aby se neřeklo.
Přestože je dnes už zřejmé, že Vůjtkovo angažmá u národního týmu bylo vnímáno opravdu jen jako přechodné řešení a zkušený kouč může cítit zklamání, určitě bude chtít ve zbytku sezony odvést u reprezentace co nejlepší práci, uspět na mistrovství světa a důstojně odejít. Jako Vladimír Vůjtek. Bez křiku, zášti, ale s noblesou a lehkým úsměvem. A pokud možno s potleskem.
Témata:
reprezentace, blog, trenér, Pavel Bárta, vladimír vůjtek, sport, ČSLH, hokej, Josef Jandač, Hokej na Heureka.cz
