Můj příběh pro Nagano Tapes: Svoboda je Freedom? To si děláš srandu
Jen tak mimochodem, víte, co znamená v angličtině Svoboda? Nic. Ticho. A pak: „To si děláš srandu!“ Když jeden z amerických producentů skrytých za kamerou slyšel, jak se v překladu jmenuje střelec zlatého gólu na olympiádě 1998, začal máchat rukama a ponoukal mě k dalšímu povídání na tohle téma. „Mluv! Mluv!“ pobízel divokými posunky. Nad stejným odhalením žasne v závěru strhujícího dokumentu „Nagano Tapes“ novinář Tal Pinchevsky.
„Bláznivé. Příliš dokonalé. Kdyby někdo napsal, že člověk, který dá vítězný gól proti říši zla, se jmenuje Peter Freedom, tak bych mu řekl, že to je nejšílenější věc, co jsem kdy slyšel,“ kroutí hlavou. Ano, ví, že Svoboda je v našich krajích poměrně běžné příjmení. Víc ne. Ale ten příběh je dokonalý. Proto se prolíná celým dokumentem o českém hokejovém zázraku.
„Záznamy“ nebo chcete-li „Pásky z Nagana“ vyrobené pro oficiální olympijský kanál se ale netočí jen kolem něj. Poodhalí historické souvislosti, zavedou diváky za oponu komunismu, pojednávají o vztahu Čechů k Rusku, se kterým si to podceňovaný výběr rozdal o zlato před dvaceti lety ve finále první otevřené olympiády.
Story o Petru Svobodovi do toho báječně zapadá. Bývalý emigrant, v 18 letech utekl za snem hrát NHL ze země ovládané nitkami z Moskvy. Režim ho zbavil občanství, jeho rodina trpěla.
V 35 letech poprvé a naposledy reprezentuje rodnou zemi, navíc na největším olympijském turnaji, jaký se do té doby uskutečnil. Český pas mu přiveze osobně trenér Ivan Hlinka. No, a zbytek znáte.
Hokej už v té době nebyl jedním z mála prostředků, jak to Rusákům nandat a pozvednout pošlapávanou národní hrdost.
Politický náboj ze vzájemných duelů postupem času vyčpěl, aspoň v roce 1998 to tak bylo. Ale finále Turnaje století hráli Češi proti Rusku. A zlatý gól vstřelil zrovna hráč s osudy a jménem jako Svoboda. Takovou zápletku by nevymysleli ani v Hollywoodu.
Nagano nám Kanaďané nikdy neodpustí, říká tvůrce unikátního dokumentu. Více ZDE>>>
Nagano nabízí i z českého pohledu spoustu silných příběhů, váže se k němu plno legend. O hrdinovi Dominiku Haškovi. O veteránovi Vladimíru Růžičkovi a jeho roli. O spolužácích z Litvínova, kteří spolu hráli odmala a společně vybojovali olympijské zlato. Ale Svobodova story je ze všech nejsilnější a nejpodmanivější. Vyčnívá i v kontextu s tím, jak je celý film pojímán.
Unikátní záběry i 600 hodin záznamů
Když mi jednoho dne přistál v poště e-mail z americké produkce s návrhem natočit moji výpověď pro dokument o Naganu, neměl jsem ponětí, o co půjde. Do podobných projektů jsem se v minulosti párkrát zapojil. Myslím, že byl konec léta, nová sezona v dohledu. Dovedl jsem si představit příjemněji strávené nedělní odpoledne než před kamerou v Síni slávy na pražské Harfě. Ale nedalo mi to. Mezi řádky jsem vyčetl ono cimrmanovské „Přijďte, nebudete litovat“. Nelituju.
Natáčení probíhalo formou rozhovoru. Po mně nastoupil kolega ze Sportu Zdeněk Janda. Část štábu hovořila česky, ale na kameru jsem mluvil anglicky. Později mi režisér Ondřej Hudeček prozradil, že šedesát procent výpovědí muselo být v angličtině.
