Zázrak se nestane dvakrát. Český hokej i fotbal jsou na tom podobně, mají málo TOP hráčů
KOMENTÁŘ PAVLA BÁRTY | Aby český tým uspěl na mistrovství světa, musí do sebe hodně věcí zapadnout, jak má. A ještě k tomu mít štěstí. Jako před rokem v Praze, kdy družina Radima Rulíka vybojovala zlato. První po čtrnácti letech. A v době, kdy kdekdo možná už ani nedoufal, že se něčeho takového vůbec ještě dožije.
Letošní šampionát začali Češi šesti výhrami v řadě. Měli dobrý vstup proti Švýcarům, které zdolali v prodloužení. Vítězství mělo být klíčem k celému turnaji. Nakonec se jím stalo to, co se dělo v samém závěru bojů ve skupině.
Národní tým končil turnaj dvěma porážkami s celky nabitými hráči z NHL. Jediná prohra ve skupině s USA rozcupovala české vyhlídky na čtvrtfinále proti papírově slabšímu soupeři. Nejvíc se smáli Švýcaři, kteří od úvodního zápasu kosili jednoho soupeře po druhém.
Osudem turnaje zamíchali taky bohorovní Kanaďané a ten je po zásluze vytrestal. Nabušený mančaft kolem Crosbyho a MacKinnona šel nadoraz. Po vítězství nad Švédy vyhrály javorové listy stockholmskou skupinu.
