Kde mohl Rosický být? Vždy si vzpomenu, jak Košťál (ne)řešil jeho problémy
Byla zima: padal i sníh. Sparta hrála přátelák. Říkám si: Co je to za toho klučinu? Tričko na něm plandá, má šedesát kilo i s postelí a podle obličeje tipuji, že snad ještě ani nemůže mít občanku. Leč mezi chlapy kraluje. Mrknu na soupisku: Tomáš Rosický. Je mu necelých sedmnáct.
Střih. Sedíme v hotelu Dorint v rakouském Seefeldu, kde se reprezentace chystá na EURO v Portugalsku. Už dělá kapitána v Borussii Dortmund.
„Nejsem už devatenáctiletej vyjukanej chlapeček, snad už jsem taky trochu dospěl. Je to logický. První půlrok se mnou v Dortmundu žili rodiče, pak už jsem se většinou musel starat o sebe sám. A na hřišti už o mně nikdo nemůže říct, že jsem měkkota. Před prvním startem v bundeslize mi říkali řízek. Aby mi připomínali, co bych měl jíst. Pak mě pustili na hřiště a tyhle řeči utichly.“
Poté se opět potkáváme v Seefeldu. Při přestupu do Arsenalu. Ale každý ví, že to je jen mezistanice. Barcelona nebo Real Madrid, to jsou kluby pro něj!
Jenže kazí to zranění. Podkolenní šlacha, svalové trable, třísla, však to znáte.
Na jednom srazu národního týmu ho má v parádě profesor Pavel Kolář. Učí ho kompenzační cviky. Vtip je v tom, že musí být prováděny technicky správně. „Umí to už Tomáš?“ ptám se. „Ještě to nemá plně zažité.“ Jdu za tehdejším reprezentačním manažerem Vlastimilem Košťálem.
„Pošlete s Rosickým do Anglie pana Koláře nebo jeho kolegu, aby Tomáš cvičil správně?“ „Ne, to už je na Arsenalu.“
Když ve středu Tomáš litoval, že kvůli zdravotním trablům nemohl přijít na to, jak dobrý mohl být, opět jsem si na tuhle scénku vzpomněl.
