Šulák není nejlepší, ale mohl by být. A to může rajcovat i trenéry v NHL
A na reprezentační kemp je v první várce nominován Libor Šulák! Jo, jasně. Zkouška, test. Jen aby třiadvacetiletý vlasáč, který hrál EBEL za Znojmo, přičichnul k reprezentaci, od příští sezony by si za ni mohl i zahrát. Jak se bude tým ořezávat, vypadne. O pár týdnů později? Zahrál si na mistrovství světa a z kapsy u kalhot mu čouhá smlouva s Detroitem Red Wings. Slušná pohádka.
Docela dlouho platilo: Neprojdeš draftem? Sbohem NHL, dveře se zavírají, příští stanice maximálně Rusko. Je jiná doba, kluby objevily evropské kouzlo. Krátkým kontraktem za minimum peněz neriskují vůbec nic. Získat naopak mohou hodně, když se trefí. A když vypálí vedle? Tak hráč půjde za pár desítek tisíc dolarů na farmu. Tohle tým z NHL nestojí prakticky nic. Potenciální zisk navíc těžce válcuje případné riziko.
A Libor Šulák se ocitl v téhle hře taky.
Proč zrovna on? Obránce, který do teď krotil útočníky Bolzana a Klagenfurtu? Za prvé je to důkaz, že Jiří Fischer má v organizaci velké slovo. Podpis dvouleté smlouvy s českým bekem jde za ním. Na mistrovství světa radil českým trenérům z tribuny přes vysílačku, ale jako zaměstnanec Detroitu měl ještě jiné povinnosti, hledat nové borce. Vsadil na Šuláka.
A za druhé? NHL vždycky stojí o výjimečné hráče, exoty, kteří jsou něčím jiní. A rodák z Pelhřimova rozhodně nepřipomíná šedivé triko bez potisku, které přejdete jen výrazem, že ujde a v regálu se hrabete dál.
Liší se. Na české poměry hodně.
Má v sobě radar pro divoký a útočný hokej, výborně bruslí. Když se podíváte na defenzivu Detroitu, přesně takový typ obránce jí chybí. Zadní linie je mizerná, chybuje, Niklas Kronwall už nikoho neděsí, Mike Green má nejlepší roky za sebou a Danny DeKeyser je kolikrát nebezpečnější pro svoji branku, než pro tu druhou. Hodně věcí je špatně. Je potřeba vyštrachat nějaké eso ve sklepě. V Evropě. A jestli tohle někdo historicky umí, tak právě Red Wings.
Ale pozor, Libor Šulák nejde do organizace v pozici hvězdy, která má všechno spasit. Půjde na kemp, když se v týmu neudrží, tak odletí zpátky do Evropy a zkusí to zase za rok. Tak zní dohoda. Jenže kempy zkrátka Šulákovi jdou. Umí na nich zaujmout tou svojí nespoutaností, která se vymyká kolonkám. V reprezentaci se držel od začátku přípravy na MS, konkurenti odpadávali a nakonec ho trenéři nečekaně napsali na soupisku.
Od první chvíle, co jsem ho na ledě viděl, mi připomínal českou verzi Johna Klingberga. Neporovnávejte jejich úspěchy a jak daleko jsou teď. Spíš mám na mysli hokejovou povahu. Vidíte na něm, že hraje hokejovou ruletu. Má před sebou puk padesát na padesát, vsadí, že padne červená a jde pro něj. Buď to vyjde, nebo ne. Všechno na barvu! Nedrží se při zdi. Riskuje a jde na hranu. Není s ním nuda. Občas je z toho bota vzadu, ale jednu takovou smažou tři ofenzivní výpady, které podnikne.
Hodně záleží na něm, jak bude pracovat, odstraňovat svoje nedostatky, zlepšovat svoje ofenzivní instinkty a jestli dovede pořád ještě růst. Pak i na tom, jak se vypořádá s tlakem, protože najednou už přestane být ten no-name vlastý kluk, který může jen překvapit, ale začne od něj být vyžadován určitý standard.
A když tohle všechno do sebe zapadne, podrbe se Jeff Blashill, trenér Detroitu za uchem a řekne, že Libora Šuláka chce. Když ne letos, tak za rok. Teď není mezi 100 nejlepšími obránci světa. Ale láká, že jednou by mohl. Vidíte v něm něco, co u jiných ne. Tahle představa rajcuje každého trenéra.
Hra je rozehraná, ruleta se točí. Červená je Detroit, černá konec. Kam kulička spadne?
