Jaromír Jágr a reprezentace? Velký příběh. Ale byla by to chyba

Předně mi ale vrtá hlavou jiná věc. Chápu, že NHL není pro starý. Trendy je rychlost a schopnost umět všechno. Když zvládáte jednu věc fenomenálně a dalších pět atributů hry kulhá, jste pomalu odepsaní. A jestli svoji práci nejste schopni předvádět v raketovém tempu, do toho nemáte smlouvu, jste totálně out.

Takhle jsem si vysvětloval, že Jaromír Jágr pořád nemá nikde za mořem svoji novou adresu a stejně je na tom další veterán Jarome Iginla. První je rozhodně lepší než půlka útočníků v lize, má šikovnější ruce i vytříbenější hokejové myšlení.

Druhý si zase nechá lámat svoje staré kosti jen proto, aby si konečně sáhl na Stanley Cup. Ale nehodí se do systému a šlus, jakkoliv to zní krutě. Zkrátka řády NHL: mladí a rychlí dopředu, zbytek se nějak doučí. A když ne, přijde nový dravec.

Jenže do toho mi právě absolutně nepasují zvěsti o tom, jak se minimálně čtyři týmy perou o šestatřicetiletého Denise Zaripova. Chlapa, který dostal v KHL flastr na dva roky za pseudoefedrin. Hokejistu, jenž za mořem nikdy nehrál. Rusa s životosprávou rockové hvězdy.  Jestli on dostane smlouvu a Jágr s Iginlou ne, pak je něco špatně. Oba tam pořád patří.

Pokud ovšem Jágr kontrakt za mořem nepodepíše, rozjede svoji misi v Evropě, každý týden se u nás bude řešit, jestli opravdu na olympiádu pojede, nebo ne. Zda se stihne připravit, jak dobrý může být, jak vysoko ho Josef Jandač ve svých plánech má a s kým by mu to na ledě šlapalo nejlépe. To všechno zleva, zprava a kolem dokola.

Půjdu proti proudu.

Podle mě by byla chyba, kdyby se do národního týmu vracel. Vyhrál v něm všechno, co šlo. Jak sám říká, už to není hráč, který rozhoduje zápasy. Je pořád dobrý, ale ne fenomenální a nejlepší na světě. Tohle je pryč. Jenže auru má kolem sebe pořád takovou, že ji cítíte tři kilometry od haly. Nemůžete ho posadit do čtvrté lajny, vypustit na led třikrát za třetinu a jen ho ukazovat jak bílého jelena. Hele, my máme Jágra. Na to on nikdy nebyl a nebude.

Hráči z Evropy k němu budou logicky vzhlížet jako k modle, trenér mu zase dá minuty, protože je to Jágr. Logicky máte v sobě, že když ve vašem týmu hraje nejlepší hokejista české historie, tak až půjde o krk, on něco vymyslí.

Ne já, on.

Jenže, co když to nepřijde, protože už to zkrátka při sebevětší snaze nejde? Ostatní, kteří národní tým mají táhnout, nevystřelí, budou schovaní, protože tahle role je přeci vždycky mistrova.

Ne. Stačilo. Jaromír Jágr odehrál v reprezentaci velké zápasy. Čtvrtfinále v Naganu, šampionát ve Vídni se zlomeným malíčkem, velké zlaté tažení s bezejmennou partou Kolínem před sedmi lety. Naposledy bylo jeho čtvrtfinále v Praze, kdy dotáhl Česko do boje o medaile svými góly proti Finsku. Jenže tahle kniha je zavřená a uložená v regálu. Byla skvělá! Psát její pokračování už nemá smysl.

Takže? Ideální varianta vypadá v mých očích nějak takhle: Podepsat někde v NHL, nejlépe v TOP klubu, aby Jaromír Jágr dostal šanci si sáhnout na Stanley Cup, odehrát minimálně 57 zápasů a překonat další obrovský milník. Pak všechno zabalit a s velkými poklonami se rozloučit. Co potom? Další velká sezona doma na Kladně. Rozlučková? Kdo ví, třeba ano, třeba ne. Ale už bez olympiády.