Všechny cesty nemusí vést do NHL. Češi potřebují sílu i v Evropě
Křivka s počty českých hokejistů v NHL za poslední roky spadla, tohle už vlastně ani není téma. Jen prostý fakt a důsledek dlouhodobé hokejové politiky za posledních 20 let. Pravda, před časem se zase začalo pracovat, ne jen žít z úspěchů. Všechno není ideální, ale aspoň jsme se už přestali tolik plácat po zádech, jací jsme kabrňáci. A že to není za mořem vidět? Není se co divit, dolů se vždycky jede rychleji, než se drápe nahoru. Navíc ostatní taky neleží na gauči.
Jde mi ale o jinou věc. Ne jen o ta tři magická písmenka a sen, že všechny cesty vedou rovnou do Ameriky. Stejně důležité je, aby se čeští hráči prosazovali i v Evropě. Vyrůstal jsem v době, kdy se Jokerit Helsinky klaněl Otakaru Janeckému, Tappara ležela u nohou Jiřímu Kučerovi, Landshut si lámal jazyk, jak správně vyslovit jméno Petra Břízy, Jan Čaloun trhal sítě v dresu IFK Helsinky, nebo Otakar Vejvoda s Pavlem Paterou a Martinem Procházkou rozpoutávali šílenství ve Stockholmu.
Kdo má takovou pozici teď? Určitě si ji vypracoval Jan Kovář v Magnitogorsku. Jinak...
Ani jeden z bývalých hráčů, které jsem zmínil, neudělal úchvatnou kariéru v NHL, maximálně se tam na chvíli ukázali. Přesto všichni jsou buď mistry světa, nebo mají medaili z olympiády. Tihle pánové a mnozí další měli pro Česko svůj význam. Jednak pro reprezentaci, jednak pro připomínání Evropě, kde rostou výjimeční hokejisté, a tím otevírali dveře dalším.
Navíc to prospívalo i jim samotným. V Česku jsou počty s cizinci kvůli tabulkovnému poněkud zvrácené. Sem se chodí klidně i jako záplata do třetí a čtvrté lajny. Ale věřte, že ve Švýcarsku, Finsku, Švédsku nebo KHL to chodí jinak. S cizím pasem vás chtějí jako posilu, hrajete pod tlakem, prostředí nutí takové hráče, ať se každý večer vymáčknou nadoraz. Potřebují je kvůli tomu, aby byli lepší než místní borci. A pokud ne? Tak díky a ahoj. Přijde někdo jiný, lepší.
A nezáleží tak úplně na tom, jestli se v zahraničí hraje lepší hokej, nebo ne. Třeba i současný ročník Ligy mistrů ukazuje, že extraliga není co do úrovně žádnou evropskou špínou, české týmy se umí prát s konkurencí.
Ovšem fór je v tom, že doma vám zkrátka leccos odpustí. Když se vám nechce, tak si odfrknete. Pokud jste si vybudovali jméno, dá se z něj obstojně žít a vydělávat solidní peníze. Tohle vás ale cizina dokonale odnaučí. Do podvědomí se dostane profesionalismus, hokej pod tlakem. Když po vás každý večer někdo chce, abyste byli nejlepší, tak zkrátka ve výsledku nejlepší jste, pokud na to máte.
Tohle navíc hodně prospívalo i reprezentaci.
Teď zkrátka chybí to ohromné sebevědomí, které měl národní tým na přelomu tisíciletí. Hráči věřili sami sobě, protože k tomu měli dobré důvody. Uspěli ve Finsku, ve Švédsku, v Německu, v Rusku. Tak proč by to nešlo i s národním znakem přes celé břicho? Slovensko bude přemotivované, Rusové zápas nedají, Fini se v prodloužení sesypou, Švédsko přetlačíme... Tahle zdravá sportovní arogance měla svoje opodstatnění. Stála na hodně pevných základech.
Proto je moc dobře, že Dominik Kubalík odešel do Švýcarska, David Kaše do Švédska nebo Libor Šulák do Finska. Co by jim dala extraliga? No jasně, byli by v ní dobří. A tím to hasne.
Navíc v době platových stropů a hledání hráčů, kteří jsou schopni hrát NHL za necelý milion dolarů ročně, může vést tudy i cesta do vysněného zámoří. Vynikáš v lize? Vynikáš v reprezentaci? Skauti už si brousí tužky.
