Když tým vyhrává, všude kolem vás svítí úsměvy, tak i vám skákají body do statistik jak zajíci do záhonu se zelím. Kolikrát ani nevíte jak, vezete se na vlně euforie. Ale zkuste si to opačně. Když se kupí porážky, kolem sebe vidíte kyselé obličeje, novináři se šťourají v tom, proč to nejde, fanoušci řvou, že ideální řešení je vyrazit trenéra. Pokud do toho hokejista v takovou chvíli kopne a vytáhne tým z maléru, je to nejvíc. Přesně tohle teď předvedl Jakub Voráček ve Philadelphii.
Na jeho čísla se můžete dívat dvěma pohledy. První: Vždyť má jenom osm gólů! Blíží se polovina sezony a chlap, jenž za tenhle ročník dostane 10 milionů dolarů, jich nemá ještě ani deset. Druhý: Pravda, není to moc, na druhou stranu takový Steven Stamkos, kapitán Tampy a kanonýr té nejvyšší jakosti, má jen o čtyři zásahy víc. A Voráček táhne svůj tým jinak.
Když Flyers prohráli po desáté v řadě, trenér Dave Hakstol mu vzal Clauda Girouxe a Voráčka posunul sestavou níž k Michaelu Rafflovi s Valtteri Filppulou. Bez emocí řečeno, k průměru, k hráčům, kteří nebudou zvedat jeho, ale on musí zvedat je. Byl to vlastně i test, jestli něco podobného vůbec zvládne. Uspěl.
V posledních sedmi zápasech za Flyers má podíl na 50 % branek, kterých jeho mužstvo dosáhlo. Tým šestkrát vyhrál, Voráček, on si připsal 11 bodů a je nejlepším nahravačem NHL. To všechno ve chvíli, kdy oblíbeného parťáka Clauda Girouxe potkává maximálně při přesilovce nebo na večeři.
Voráčkova síla navíc spočívá i v tom, za jakých situací body sbírá. Nahrál na čtyři vítězné góly, nevozí puky do prázdné, když soupeř hraje power play. Vyrábí první asistence ve chvílích, kdy se má zápas lámat. Říkejte to zatím potichu, ale přesně takhle se na hřišti chová lídr. Když jsou ostatní ve srabu, vezme trupmetu, spustí kravál a buší do soupeře, ať ostatní strhne.
Na cestě k většímu respektu nejen v NHL
Přesně takového hráče v něm Philadelphia potřebuje. A český hokej taky. Není to o písmenu na dresu, ale o tom, co vytáhne ve chvíli, kdy ho mužstvo potřebuje. Zápasy vedle Raffla s Filppulou ho mohou Jakuba Voráčka posunout totiž v kariéře zase o kus dál, najednou nebude mít v lajně šéfa Girouxe, šéfem je tady on.
Tímhle způsobem si nejlépe zvykne, jaké to je, když na něm tým leží a musí on, ne ostatní. Tudy vede cesta k tomu, aby se ještě zlepšil, vyšponoval svoje osobní maxima na jiné hodnoty a týmu pomohl v play off. Plus taky k daleko většímu respektu napříč NHL.
Je pravděpodobné, že tohle tempo, kdy by měl překonat 100 bodů, nevydrží. Postupně ubere. Ale hlavní je, aby si vedle svého výjimečného pohybu dál udržel schopnost, že když hrozí jeho spoluhráčům pád do nějaké bryndy, on je z ní vytáhne.
Ideální scénář by vypadal tak, že za čtyři roky, až se bude připravovat olympiáda v Číně, kde NHL může mít svoje mocenské plány, se Jakub Voráček představí v dresu národního týmu jako největší eso a sebejisté.
Všichni se najednou budou divit tomu, jaký z něj vyrostl kabrňák a lídr do kabiny, který dovede pobláznit ostatní. V tu chvíli si pak asi nikdo nevzpomene, že první velká akce, kdy začal zvedat ostatní kolem sebe, přišla před Vánoci 2017.
Voráček se zkrátka může stát silným lídrem. Nohy i ruce k tomu má nachystané už docela dlouho. Zdá se, že i psychika se začala posouvat na jejich úroveň.
