Nové Nagano ne. Pro začátek by stačilo nové Albertville
Vlastě se dá říct, že 20 let takhle velkou šanci jít do finále olympijského turnaje, Česko nemělo. Navíc rok a půl nehrálo s Ruskem takhle dobře. A stejně to dopadlo opačně, než by si Martin Erat a spol. přáli. Další porážka s neoblíbeným soupeřem do sbírky, Rusové po sobě hopsají. Hledat někde hrubé chyby? Těžko. Spíš jde pořád o to samé. Když už se našel lídr, pořád chybí někdo spolehlivý, kdo nasází góly. Přitom tenhle turnaj měl být jiný.
Palebná síla v českém útoku je, čistě matematicky, ukrutná. Dominik Kubalík s Martinem Růžičkou jsou hráči s extrémně vyvinutým smyslem si jít pro góly jako sup pro mršinu. Proto si je ve svých klubech velebí. Lukáš Radil, Jiří Sekáč, Roman Červenka, Martin Erat, Jan Kovář a Michal Řepík? To taky nejsou zrovna chlápci, kteří slaví góly třikrát do roka a je z toho nějaká událost.
Jenže na olympiádě tahle střelecká jednotka spí. Dobře bruslí, hraje zodpovědně dozadu, chodí do soubojů. A nedává góly.
Vždyť si vzpomeňte na čtvrtfinále, při hře se zase trefovali jenom obránci. Ofenzivní smršť nepřišla. Střel je sice od přední linie hodně, jenže vyložených šancí málo. O to horší zprávou je, že národní týmu jich potřebuje na jeden gól možná deset. Zatímco Rusku stačí srovnatelné možnosti třeba tři.
Úplně nejvíc bolí, že tentokrát byl český tým dobře nachystaný, nebylo sci-fi vyhrát a navíc se dostal soupeři do hlavy. Když jste se procházeli mezi ruskými novináři, pořád jen řešili Pavla Francouze, hráči z KHL o jeho výjimečnosti věděli taky. Parta trenéra Olega Znaroka si navíc uvědomovala, v jaké hraje Česko na turnaji pohodě, takže i ona začala zezadu, nebláznila, bála se otevřít vrátka. Věřila, že postupem času nějaká šance přijde a někdo z výjimečných útočníků ji promění. Stalo se.
Na olympiádě schází v českém dresu někdo, kdo by dovedl něco, co zvládá třeba pardubický veterán Petr Sýkora. Když mu dáte horší nahrávku, on z ní stejně vypustí jedovatou střelu, která zavání gólem. Pokud je nabídka stoprocentní, brankář nemá šanci. Rusko takových borců má ve svém táboře několik. Česko žádného. Navíc i v celém hnutí jich je minimum.
Jednou tohle třeba zlomí Filip Zadina, který v sobě přesně dar zabijáka nese. Jen to ještě nějaký čas zabere, než se dostane na úroveň, aby objížděl akce s národním týmem. Na klubech je, aby se o podobné poklady samy dál pokoušely. Piplaly si je.
Než se na skladě objeví jejich zástup, národní tým může občas uspět především stylem, který předvádí nyní v Jižní Koreji. Takovým návratem ke kořenům v 90. letech: Skvěle chytá brankář. Celá parta hrabe dozadu. Všichni dokonale vědí, co hrát. Potřebujete i kliku. Sedne si kolektiv, takže není žádné pnutí.
A jakmile jedna věc vypadne, pyramida se začne hroutit. Znáte to, čtvrtfinále a amen.
Tohle je současná cesta pro umístění v první čtyřce, ne sny o tom, jak český lev bude všechny válcovat a udávat trend. Ještě ne.
Hodně lidí kolem mě mluvilo o hokejovém turnaji jako o dalším Naganu. Byl bych střídmější, mně by stačilo nové Albertville, nějaké překlenovací období s olympijskou medailí, za čtyři roky titul mistra světa a zase zformovat novou generaci, která rozfouká oheň. Bude to mít větší cenu než jeden zlatý výkřik a dál nic.
