Dobrých dvacet let se mistrovství světa rozjíždí stejným scénářem. Mluví se o medaili, hledají se důvody, proč by si na ni Česko mělo sáhnout. Šampionát, který začal v pátek v Dánsku, se jednou věcí podstatně liší. Důvody nikde nenajdete. Hlavní lákadlo, proč sledovat českou jízdu je teď jiný. Zvědavost. Navzdory dlouhému přípravnému období nemáte páru, čeho je tahle parta schopná. Nemám pocit, že to děsí. Spíš láká. Jako každé tajemství.
Příčina, proč české mužstvo připomíná záhadná Stínadla je, že na poslední akci ve Švédsku zklamal. Generálka na mistrovství světa posloužila k tomu, že trenéři viděli, jak je tahle cesta slepá. Šíbovali sestavou, zkoušeli desítky různých variant a žádná neohromila. Nesehrávali tým pro MS jako ostatní. Hledali. Výsledek? Porážka. Porážka. Porážka. Se Švédskem, Finskem i Ruskem. Třikrát špatně. Nenašli, tak se vypravili jinou cestou.
Před turnajem najednou láká představa sledovat nejmladší tým za posledních 20 let, který odletěl na šampionát. Jak si nové tváře povedou? Kolik času na ledě dostanou teenageři Martin Kaut, Martin Nečas, Filip Chytil? A dostanou vůbec nějaký? Jak se vytáhne ranař Radko Gudas ? A co předvede ofenzivní bek Filip Hronek? Najde národní tým střelce? Sedne si Roman Červenka s Radkem Faksou a Tomášem Hykou? Bude Česko hrát hokej, který bude bavit? Nevíte. Neměli jste si kde ověřit.
Nepamatuji si šampionát, kdy tým měl dopředu tak skrytou tvář.
A změnila se ještě další věc, dřív bývali všichni kolem reprezentace pod mnohem větším tlakem, než dnes. Když svoje týmy vybíral Alois Hadamczik , pomalu se pitvalo každé jméno. Každý jeho krok byl pod velkým drobnohledem. A taky kritikou, pokud věci neklapaly tak, že by se odkrývala medailová cesta. Česko bylo zvyklé, že se v květnu cinká minimálně bronzem, cokoliv jiného znamenalo malér.
Nároky klesají. Všimli jste si? Kdo mluví o zlatu, je blázen. Jestli někdo nadhodí, že by bylo fajn hrát finále, ostatní se mu shovívavě usmějí. Takže bronz? Říct to v práci, kolegové vás pošlou domů, protože jste podle nich prodělali úžeh.
Jestli někdy Česko vyklidilo pozice, tak teď. V takhle klidné atmosféře a s minimálním očekáváním národní tým na mistrovství světa snad ještě nikdy nejel.
Podle mě je to špatně. Pokud na sebe přestaneme být nároční a sami v myšlenkách klesneme do stavu, že o medaile budou jezdit hrát jiní, protože oni jsou lepší, začíná doba temna. Modelová situace: Syn přinese ze školy čtvrtou pětku za sebou. Řeknete mu, že je sice blbec, ale vůbec nevadí, že se místo učení díval na telku, protože se stejně nějak životem protluče? Asi sotva. Spíš ho přitáhnete k sešitu, ať hrábne a nedostatečné opraví. Budete nároční.
Ve sportu je to potřeba taky. Proto třeba Tomáš Plekanec nemluví o tom, jak si jede zahrát na MS, nakoupit domů figurky Lega a hlavní je se dostat do čtvrtfinále. Je z generace, která není zvyklá mít malé cíle. Slyšíte od něj, že by Česko mělo chtít medaili.
FAKTA MS: Jandač má v Dánsku nejmladší tým od šampionátu v roce 1996
Video se připravuje ...
Jasně, může se stát, že to neklapne. Jenže ve výsledku pak všichni ocení, že jste to zkusili, jako třeba pod Vladimírem Vůjtkem v Moskvě 2016. Výkon národního týmu sice postupně padal, konec nadějí nastal ve čtvrtfinále s USA, ale měli jste pocit, jak soubor plný nováčků na velké akci jel na plný výkon, vymáčkl se. Proto nepřišla kritika, při které se před rokem Josef Jandač tak kroutil a najednou kolem sebe začal vidět hromadu nepřátel. S daleko silnějším mužstvem ale nehrál lepší hokej než Vůjtek rok zpátky. To je zkrátka fakt.
Letos vidím u reprezentace jednu linku. Výkonnost by neměla padat. Naopak. Jandač s týmem, který složil až před Dánskem, začne v sobotu proti Slovensku poznávacím testem a každé další vystoupení by mělo být lepší. Ustálí se vazby, zlepší se souhra, nezkušená parta pochopí kouče, on ji. Mělo by to tak být. Protože pak na sebe mohou být všichni zase nároční a chtít víc.
Turnaj hlavně nesmí skončit alibistickým plácnutím, že se hokejový svět vyrovnal, Česko nemá hráče, nemáme tohle, nemáme tamto. Mám rád formulku, že kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod. Český hokej už nutně potřebuje, aby způsob našel.
A když ne? Pak to postupně může sklouznout do bodu, že náš hokej nebude mít nejen hráče, ale i trenéry, puk, fanoušky u televize... ambice. A pokud zmizí i ty, odejdou i lidi. Když vás totiž někdo kritizuje, protože se vám něco nepovedlo, značí to, že se o vás dost lidí zajímá. Mnohem horší je stav, když nad vámi mávnou rukou, protože se čeká, že veškeré snažení dopadne špatně. Sem se hokej nikdy dostat nesmí. O to půjde v Dánsku. O naději.
