Skóre 4:13, tři porážky, poslední třetina se Švédy prohraná na střely 2:23. Když z výjezdu reprezentační dvacítky do Švédska vypíchnete tyhle tři detaily, hned máte chuť jít klepat na sídlo Českého hokeje, jestli náhodou zase nezačal v hnutí spánek. Nezačal. Mizerný výsledek se dostavil hlavně proto, že i když se práce s mládeží pomalu rovná, pořád má svoje limity. Jedním z nich je, že okruh adeptů pro reprezentační výběry pořád není tak široký.
Až se v prosinci začne blížit mistrovství světa juniorů, bude se mluvit o medaili.
Pokud se tedy splní pár podmínek.
1. kluby NHL musí dát zelenou pro Martina Kauta , Martina Nečase , Filipa Zadinu a Filipa Chytila , silnou ofenzivní čtyřku, která ve své věkové kategorii patří mezi světovou elitu a bude hrát buď v prvním týmu, nebo na farmě.
2. fit potřebujete další dva útočníky Jakuba Lauka (Chomutov) a Matěje Pekaře (Ohio), plus beky Filipa Krále (Spokane Chiefs), Davida Kvasničku (Plzeň) a Libora Zábranského (Kelowna).
3. taky by nebylo vůbec na škodu, kdyby si brankář Jakub Škarek ve Finsku vydobyl pozici, že se se zkušenějším Juho Olkinuorou bude minimálně střídat. Prostě ho potřebujete v pravidelném zápřahu.
Zpátky do Švédska. Tam tahle desítka chyběla, i proto turnaj dopadl bídně.
Hvězdy si škrtaly i ostatní týmy, domácí parta se musela obejít bez jedničky posledního draftu Rasmuse Dahlina, Finům chyběl bombarďák Eeli Tolvanen i další produktivní útočník Kristian Vesalainen, Rusko šlo do akce bez Andreje Svječnikova.
Každý někoho postrádal.
A každý se s tím v zápase s Českem nějak porovnal. Porazil ho.
V nejsilnějším možném složení má Varaďova parta velké možnosti, soupeřům nažene vítr. Jakmile někdo ale vypadne, už ambice tak divoké nejsou. To je jediná zásadní informace, kterou švédský turnaj ukázal. Nevypovídá nic o stavu mládežnického hokeje u nás.
O něm vlastně nevypovídá ani jedno mistrovství světa na přelomu roku, to spíš jen vždycky naznačuje směr, kudy se věci ubírají.
Zásadní je, jaké hráče váš hokej vychovává, kolik se jich pak upíchne v dospělém hokeji a na jaké úrovni. Za bernou minci se dají brát výsledky na velkých mládežnických akcích během posledních 5 let. Vidíte, jestli se vám formuje generace, která se protrápí do čtvrtfinále, tam slízne debakl a je zvyklá prohrávat. Nebo se tvoří daleko silnější uskupení, které neporáží jen soupeře kategorie „Bělorusko“ a jehož největší esa postupně zazáří na draftech, v NHL, v reprezentaci?
Česko se poslední dobou víc a víc blíží druhé cestě, byť zatím bez medailového razítka. Vyrůstají tady (a pak dozrávají venku), výjimeční hráči, typu Davida Pastrňáka , Jakuba Vrány nebo Davida Kašeho.
Aby se hráči vyvíjeli i doma, musí se bez výjimek realizovat „režim Skandinávie“. Ne po něm jen mlsně koukat. Tedy? Kooperace napříč týmy ve výchově, extrémní koncentrace na dovednosti, brutální náročností bez ulevování. Pak kluby v klidu strčí do extraligové sestavy osmnáctiletého kluka. Ne pro formu, ale kvůli tomu, že budou cítit, jak je platný, protože v jedenadvaceti letech už může patřit mezi opory. V tu chvíli už neuslyšíme o dvaadvacetiletém hráči, že má potenciál, ale nemůžete ho moc hrát, protože nemá zkušenosti.
A najednou v klidu vyrazí česká dvacítka do Švédska bez šesti důležitých útočníků s vědomím, že někoho z ostatních evropských soků klidně sekne.
Dřív ne. Ideální scénář je, aby to bylo už v možnostech generace Jaromíra Pytlíka, Michala Teplého, Jana Myšáka (ročníky 2001 a 2002) a spol. Záleží na její chuti dřít a pak na prostředí, které mladým hráčům zvládne věřit.
Témata:
Česko, Švédsko, reprezentace, Turnaj, blog, dvacítka, mládež, sport, národní tým, prohry, hokej, Pavel Ryšavý, Hokej na Heureka.cz
