Hokejový Liberec dělá věci po svém. Dělá je dobře
Když víte, čeho chcete dosáhnout, být jiný má smysl. Liberec je na české hokejové poměry dost specifický svět, království severu. Provádí věci tak, jak cítí, že je správné. Nic není dokonalé, i tady dupnou občas vedle. Stačí, když si třeba vybavíte scény, jaké jeho hráči uměli za poslední roky vyvádět, když se zápas nevyvíjí přesně tak, jak si namalují dopředu.
Ale v globálu? Liberecký směr je správný. Už třeba jenom díky tomu, jak si snaží vychovávat svoje příznivce a pěstovat svoji vlastní hokejovou kulturu. Při hokeji se tady ani tak moc necítíte jako v prostředí, kam byste vyrazili na osm piv a řvát na rozhodčího. Tady se to nesluší. Podprahově se hodně zapracovalo na kultivaci místního prostředí.
Vlastně je to hromada drobností, které tvoří celek. Před zápasem je norma, že nastoupí slečna Johanka a zazpívá hymnu. Žádné, že jen v play off. Když se tým postaví na modrou čáru, vyskočí z dvířek mladý hokejista, který si zaslouží být s áčkem na ledě, objede celou sestavu před plnou halou a s prvním týmem si plácne. Za odměnu. Hlasatel vás usazuje jak v divadle.
Funguje to. Na chodbách potkáváte rodiny s dětmi, tady se prostě nebojíte, že vám někdo hodí pod nohy petardu, nebo na vás nalije pivo jenom proto, že jste přijeli v jiném dresu.
Zásadní je, že tyhle věci chce klub. Má velkou moc s publikem pracovat, nalákat do své haly lidi, které chce a kteří mu v ní současně nechají peníze za suvenýry a občerstvení. Liberec je v tomhle hodně daleko. Stačilo jediné, tu větu zopakuji: klub chtěl.
