Co ukázalo MS dvacítek? Smutný český hokej. Kdo uteče, vyhraje (se)
Zasněte se. Česko na mistrovství světa do 20 let postoupilo přes Švédsko do semifinále. Stát se to klidně mohlo, proč ne? Hráči pracovali úplně stejně jako ve skupině proti USA, to znamená totálně na hraně svých možností. Průšvih je, že jedním z hlavních důvodů velkého výsledku ve skupině byla i klika, kterou individuálně slabší tým, jenž se rve, občas má. A vydře si senzaci. Štěstí by Česko potřebovalo i na úspěch se Švédskem. Právě tady začíná problém s naším hokejem.
Nakonec je úplně jedno, jestli na mistrovství světa do 20 let máte medaili, nebo ne. Je fuk, jestli jste ji získali na osmnáctkách. To je jen sladká odměna za dřinu.
Abyste si řekli, jestli daná země pracuje dobře se svojí hokejovou základnou, záleží na úplně jiných faktorech, než jestli vám ve čtvrtfinále chybí jeden gól nebo v souboji o třetí místo neproměníte nájezd. Někdy to vyjde, jindy ne. Když všechno funguje, jak má.
Tady je naopak správně a fér, že se českému hokeji v mládežnických kategoriích cenné kovy vyhýbají roky. S naší mentalitou, kdy se neradi hlásíme k zodpovědnosti za to špatné, ovšem o to lépe dovedeme slavit, by případné medailové cinkání jen překrývalo rezavé základy, na kterých český hokej stojí. Teď slyšíte spíš zvonění, ale záleží, jestli se ti praví probudí.
Nádherné MS juniorů v Ostravě a v Třinci ukázalo bohužel hodně smutných věcí. Smutných pro Česko. Kde začít? Tak třeba tam, že přes totální herní i výsledkovou propast ve čtvrtfinále nemůžete českým hráčům moc věcí vyčíst. Hrabali. Jezdili. Snažili se. Nikdo se na nic nevykašlal a právě to je extrémně smutné. Na víc nebylo. Tohle byl výkonnostní strop. Bolí? Tak jdeme dál.
Mladý Čech doma nevyroste
Projeďte si soupisky všech velmocí i těch, o kterých si myslíme, že nám hokejově sahají maximálně po suspenzor. Tedy přidejme Německo a Švýcarsko.
Přijdete na to, že Česko z nich mělo na turnaji suverénně nejméně hráčů z vlastních soutěží. Alarmující fakt znamená: NEUMÍME
