Hala bouří, hraje rocková hudba. Dav visí očima i na něm. Žere ho, vůbec nejde o přehnaný výraz. On, mohutný chlap, kráčí v obleku na střídačku. Má dokonale naleštěné boty. Hráči už vletěli na led, dělají první rychlá tempa. Generál pochoduje na svoje místo, z výrazu čtete totální sebevědomí. Velký šéf. A chce tady vyhrát titul. Mimikou někdy dráždí, kdo ho nemusí, říká o ní, že jde o výraz totální arogance. Miloš Říha, Pardubice, model roky 2003 a 2007.
Nevyhrál, v obou případech skončil pod vrcholem, tým finále prohrál. Ale tohle je přesně období, kdy Pardubice byly jeho hřištěm. Říha měl zkušenosti, blížila se jeho životní trenérská forma. Je věčná škoda, že tenkrát se divoké povahy velení českého hokeje bálo a radši by reprezentační úsek zrušilo, než aby k němu pustili jeho.
Uměl totiž zázraky. Začaly právě v Pardubicích v roce 1996. Převzal jako mladý trenér na začátku kariéry klub, který byl kousek od zániku. Nechybělo zase moc a místo na hokej se sem sjížděl celý region na nákupy, protože vietnamská tržnice jako náhrada za krachující hokej se jevila jako dost pravděpodobný scénář.
Klub nakonec převzalo město, na čemž měl tenkrát zásluhu i jistý Ondřej Heřman. Bývalý hokejista, v tu dobu už ale podnikatel, taky tak trochu lobbista a zákulisní hráč. No a chuďas pod Říhou doputoval na jaře 1997 nečekaně do semifinále. Tam se začal rodit příběh velkého trenéra, který pak podobně velké věci předvedl s Mytišči a Spartakem Moskva v Rusku.
Jasně, neměl jen úspěchy. Narazil třeba ve Spartě, narazil i v Petrohradu, kdy vedl nejbohatší tým Evropy. A nakonec i ve „svém“ Slovanu Bratislava, v hokejovém domově číslo dva. Prudká povaha, prořízlá pusa, tvrdá hlava a zášť místních patriotů? Tohle byl většinou mix, proč jinde končil. Uměl dráždit, nevadilo mu to. Nikdy nehrál na to, že bude zadobře s někým jen proto, aby měl práci.
A teď je ve hře další návrat do Pardubic.
Na místo, kde si udělal jméno. Do klubu, který pomáhal zvedat z totálního průšvihu. V roce 1996 se tým jen tak tak udržel v soutěži. Pak začalo vládnout město, sportovní stránku nechalo na třech nováčcích Zbyňku Kusém, Martinu Urbanovi a Miloši Říhovi. Tenkrát začal rok jedna.
Vlastně určitá podobnost tu je. Dynamo si teď taky neprošlo jen nějakým bahnem, to bylo přímo sedm pekelných kruhů jak v Danteho Božské komedii. Vyhnout se baráži. Vyhnout se sestupu. Uf, to bylo o chlup. A pak zase. Pardubice opět vyhlíží začátek, další rok jedna.
Plus znovu hraje klíčovou roli Heřman: silný hráč pardubického zákulisí se ze scény vždycky postupně vytratí,
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
Už mám předplatné.
Přihlásit se
